1. část článku ZDE.

Jaké zábrany mají v cestě sami tvůrci RVP?

O tom možná nemám dost informací. Mohu se jen některých domýšlet a tvůrci sami mohou dokázat, kde se mýlím nebo na co jsem zapomněl.

• "Záměr k tvorbě RVP nevzniká odborným výzkumem a vývojem myšlenky, ale administrativním nebo politickým rozhodnutím."

O Národním kurikulu se na ministerstvu uvažovalo už řadu let. Ale přípravné práce, zejména vlastní proškolení těch, kdo se mají pro akci rozhodnout, nebyly asi systematické ani dostatečné. Osobnosti se navíc střídají a MŠMT po deset let vůbec postrádalo koncepční materiál, podle kterého by nově nastupující garnitury mohly navazovat na předchozí.

• "RVP musí být předložen v docela určitém termínu a jako hotový materiál."

Současná (málo vyzrálá) státní politika si žádá, aby se předkládaly a schvalovaly projekty hotové jednou provždy.  Ale ve školství jsou naopak to nejcennější takové změny, které jdou postupně, které mají pečlivě připravený vývoj. Např. zákon by měl sám v sobě obsahovat ustanovení o tom, že za tři roky bude povinně zrevidován a upraven podle výsledků jeho aplikace v praxi. Předpisy jsou u nás tradičně chápány tak, jako by mohly už pouze tím, že o nich rozhodli na příslušných místech, změnit  skutečnost. Ale pro změny v systému vzdělávání je nutné dávat cílenou podporu k tomu, aby lidé svou skutečnost měnili podle svých potřeb. Zkoumavost, otevřené otázky, experimentální prvky – to vše tvůrce oficiálního dokumentu ohrožuje, protože to připouští možnost nezdaru a navíc to bude "rozhodujícími činiteli" považováno za nedodělek, za něco, čím se nelze politicky vykázat a co je nutné mnohem složitěji finančně vypořádat.

• "Ve školách nenajdeme dost vyspělé partnery ke kvalifikované spolupráci na tak odtažitém úkolu."

Přestože se i týmy odborníků aspoň částečně skládají z učitelů, je pro ně skutečně těžké najít mezi praktiky jako partnery takové, kteří vnímají svou praxi s odborným nadhledem a mají schopnost konstruovat obecné rámce vzdálené školní realitě. V Česku prakticky neexistují klinické nebo modelové školy, ve kterých by se taková zásadní koncepční změna s mnohaletým předstihem prověřovala.

• "Veřejnost je zaujatá proti MŠMT a jeho aktivitám."

Po řadě předchozích nekoncepčních kroků a zmatečních postupů nemají projekty MŠMT u části odborníků velkou důvěru. Tisk je z podstaty zaměřen polemicky, hledá chyby. To, že v Česku vlastně neexistuje taková profesně vyspělá vrstva odborníků, kteří by byli obecně považováni za dost prakticky zkušené, za dost nezávislé (ve smyslu "jsou nezávislí na institucích i na tradicích nebo módách, řídí se vlastním odborným rozumem") a za důvěryhodné, je ministerstvu na škodu. Může dát své záměry posoudit leda odborníkům zahraničním, ale pokud do takové expertizy neinvestuje dost peněz, budou to lidé vzdálení českým podmínkám, bez znalosti o reálných problémech učitelů a škol. Mezi dřívější málo připravené, a tudíž málo důvěryhodné akce se řadí např. osnovy Obecné školy, sestavení zastarale pojatých Standardů základního a středního vzdělávání, spory o víceletá gymnázia a neprůhledné pokusy o redukci – "optimalizaci" středních škol, zavádění státních testů (Nová maturita), nepřesnosti i pracnost statistických přehledů škol, obousměrné měnění úvazků učitelů, individuální vlivy při rozhodování o vzniku nových typů škol atp.). Proto se ministerstvu dosud dostávalo málo odborné chvály a tvůrci nových projektů se mohou obávat další negativní reakce, pokud by předložili něco, co není nezpochybnitelně hotové a definitivní – což u vývojového záměru typu RVP ani předložit nemohou.

Jakými způsoby by mohly všechny jmenované zábrany být odbourávány?

Vlastní zkušenost s netradičními přístupy a koncepcemi se nedá získat z přednášek, ani promítnutím videa nebo přečtením odborného manuálu. Porozumět procesům učení je potřeba nejprve na sobě samotném, a poté analýzou takového osobně zažitého procesu. K tomu by však učitelé – budoucí tvůrci ŠVP v každé škole – i sami tvůrci RVP potřebovali projít delšími stážemi a kursy interaktivní a aktivizující výuky. Ty mohou být zaměřeny nejrůznějšími směry – na kooperativní výuku, na tematickou integraci, na překonávání různých stereotypů ve vztahu k dětem a k učení, na překonávání různých znevýhodnění u žáků, na aktivní zapojení žáků v učení, na kritické myšlení, na badatelské (heuristické) přístupy atp.

Všechny směry však budou vyžadovat,

• aby se v DVPP dostaly do popředí nikoli tříhodinové, ale spíše stohodinové kursy,
• aby se nevzdělávali izolovaní učitelé-průkopníci, ale celé školní týmy
• aby DVPP přicházelo za učiteli – do míst a škol, a nikoli, aby učitelé dojížděli daleko a izolovaně na kursy.

Celkově je tedy třeba, aby se učitelstvu k přípravě na psaní ŠVP s předstihem dostalo podpory a podmínek (času i peněz). Pro překonání zábran zahrnujících ředitele bude třeba kursů zaměřených na management řízení školy při změně kurikula a na porozumění příslušným předpisům.

Samo psaní kurikula je odborná dovednost, kterou je třeba rovněž se naučit. Nepostačí, aby ji získal jeden zástupce školy nebo jeden vedoucí pracovník odboru řízení – musel by být proškolen dvojitě: i k tomu, aby dále školil své kolegy. To však bude úkol stejně obtížný pro učitele ve škole jako pro celé vedení českého školství.

Zvláštní kapitolou bude, jak školy  zmodernizují svůj přístup k hodnocení práce žáků a k vyhodnocování efektivity práce celé školy. Tyto dovednosti se nedají "nacvičit", odpřednášet nebo "probrat" – musejí se propojovat se změnou v samotné výuce, v každodenní práci učitele ve třídě. Jestli bude státní administrativa mít představu plošného testování a  rychlého a laciného přeměřování znalostí žáků kvůli úsporám peněz na školství (zavírání neúspěšných škol), učitelé se nepustí do proměny ve výuce. Zavedení RVP může proběhnout naprosto formálně a bez účinku na vzdělanost.

Je ovšem možné namítnout, že "nemůžeme všechny učitele přeškolovat", nebo že to nejde tak honem, nebo že u nás není dost lektorů k takové změně. Právě proto, že nemůžeme všechny přeškolit, nemůžeme také zrušit osnovy a zavést RVP najednou, k jednomu datu. Rozumnou cestou bude:

a) vytvořit přechodová období,  během nichž se školy zmocní nového systému plánování práce ve škole podle RVP postupně;

b) rozdělit několik linií pokročilosti v zavádění RVP;

c) předem vyhlásit jasný časový plán a strukturu zavádění RVP, aby školy všechny stupňů pokročilosti věděly, co je kdy čeká a jaký to bude mít přínos, kolik na to mají let, a co se stane, pokud to nezvládnou:

1. Nejdříve podpořit a zapojit ty školy, které již mají učitele proškolené z různých programů, se zkušeností z moderní výuky ve svých třídách. To může být období např. 3-4 let, možná i kratší. Tyto školy první vlny kursů budou nejen speciálně školeny, aby vyvíjely svůj postup v tvorbě ŠVP, ale také budou doopravovat RVP. V konci prvního období budou školy z první vlny sloužit jako vývojová, modelová a tréninková centra – budou spolupracovat s druhou vlnou škol, v nichž mezitím díky kursům přibude učitelů už rozhodnutých pro změnu a přejících si zapracovat na svém přístupu k výuce a dětem.

2. V druhém období se do psaní ŠVP budou pouštět ty školy, které se v druhé vlně školení už dostaly do bodu, v němž se budou cítit připraveny. Takové období může trvat 5 let: Nejde jen o proškolení učitelských týmů a o napsání ŠVP, ale také o to, aby se výuka podle nových ŠVP v těchto školách rozeběhla a mohla být učiteli, lektory i třeba inspekcí a také veřejností pečlivě reflektována a vylepšována. Školy vnesou své poznatky o ŠVP do své další praxe a poskytnou je i ostatním školám a ovšem i centru – RVP i představy o jeho zavedení do škol se musejí během zavádění opravovat, upřesňovat, musí vznikat lepší způsob podpory škol při zavádění. (Možná mezitím k pochopení RVP dojdou i některá pracoviště na učitelských fakultách a budou s to učitelům v praxi účinně pomáhat.)

Školy, které se ani v druhém období dotud do psaní ŠVP nezapojovaly, budou v druhé půli tohoto období  vyzvány, aby začaly s přípravami, jinak jim bude hrozit, že nezvládnou ve třetím období svou proměnu a budou rozpuštěny, zrušeny, nebo podstatně omezeny a ochuzeny.

3. Ve třetím období – tedy asi maximálně po 12 letech od začátku zavádění RVP - by bylo možné požadovat od všech zbývajících škol, aby se během cca 3 let zapojily do poslední vlny školení a průpravy k psaní ŠVP, a aby do cca 5 let měly svůj ŠVP sestavený a orientačně ověřený přímo ve třídách.

Domnívám se, že asi za 15 let by tedy mohl nastat stav, v němž se oznámí, že školní osnovy už skutečně neplatí. Tedy neplatí ve smyslu "nevládnou učitelům a jejich výuce ve třídě". Ovšem mnohem dříve, vlastně hned, je možné vyhlásit podmínky, za kterých může škola být vysvobozena z šněrovadel dnešních osnov. Podobně to musí začít platit i o "standardu vzdělávání". Školy se nesmějí obávat toho, že jejich změny budou kritizovány nebo trestány ve jménu starších předpisů. Učitelé mívají i obavy neopodstatněné, za které se často skrývá nechuť ke změně - i ty však musejí být zaplašeny.

Vysvobození některých škol od osnov však nesmí poškodit vzdělávací dráhu dětí! Proto bude nutné zasáhnout do předpisů o přijímacím řízení na střední a další výběrové (např. jazykové) školy.

Zvýší se  množství střetů mezi tím, jak je připravený žák, který přichází do jiné (vyšší nebo sousední) školy, a tím, co od něho tato škola vyžaduje. Ale právě tak bude vypadat školství i po zavedení RVP a vzniku rozmanitých ŠVP. Jediným řešením pro období přechodu, a také řešením pro budoucnost, je samozřejmě zvýšená tolerance vůči potřebám žáků na každé škole, a ovšem i připravenost školy a učitelů k tomu, aby se každý příchozí žák mohl učit dál bez problémů. Místo co by žákům bylo předpisováno, co musejí umět, aby do školy směli přijít, bude učitelům a škole předepsáno, že musí umět zacházet s dětmi různé pokročilosti a připravenosti ke studiu. (Samozřejmě i dnes jsou v jednom ročníků jedné školy žáci takto velmi rozdílně připravení ke studiu, ale dnešní školy nemají za povinnost jim důsledně vycházet vstříc. Dnešní školy smějí některé z dětí, např. ty méně trénované pro způsob výuky daného učitele, nebo děti z málo kulturně rozvinutých rodin odsunout do kategorie trojkařů, čtyřkařů, propadlíků. Školy také dnes smějí ty děti, které jsou připraveny více, než jak to očekává učitel a osnovy, ponechávat mimo pozornost a nudit je.)

Vím, že když k zavádění RVP přistoupíme zároveň se školením a se zaváděním proměny ve výuce, bude celý proces mnohem nákladnější, pracnější, pomalejší. Ale domnívám se, že bude také účinný a smysluplný. Nemyslím, že by pouhé zavedení nového předpisu dokázalo školy opravdu proměnit, a naopak se domnívám, že by mohlo celou ideu změny znehodnotit, a že by mohlo odradit řadu dalších schopných učitelů od působení ve školství.

Učitelské listy 2002/2003, č. 5, str. 7-8