V poslední době učitelské odbory omladily své vedení a svou činnost zprofesionalizovaly. Za sociálně demokratických vlád se jim (pochopitelně) daří uplatňovat svůj vliv jak prostřednictvím dvou náměstků ministryně školství, tak v jednáních o platových otázkách. („Máte velmi tvrdého předsedu. Nedělá tyjátry, ale dává přednost výsledku“, pravil pan premiér, za což předseda sklidil frenetický potlesk.) Přivést premiéra na nějaké fórum učitelů nedokázal ještě nikdo (i když své nepochybně sehrála i začínající volební kampaň a početné potencionální voličstvo).

Změnila se i rétorika odborů. V prohlášení, které shromáždění přijalo, jsou věty jako: „Jedinou skutečně účinnou cestou pro lidstvo je výchova každého jedince i celé společnosti. Výchova k vzájemné toleranci, úctě a víře v hodnoty humanity a demokracie.“ „Naprosto nezbytná je vysoká odbornost vychovatelů a vzdělavatelů…Moderní škola musí vést a inspirovat mladého člověka k jeho vlastnímu rozvoji ve všech stránkách osobnosti.“ „Mezinárodní centrála školství stejně jako ČMOS trvají na právu každého dítěte, aby mělo kvalifikovaného učitele.“ „Ta společnost, která podceňuje investice do vzdělávání, je odsouzena k postupnému úpadku.“ „Vzdělávání je pilířem budoucnosti tohoto světa. Učitelé jsou pilířem vzdělávání.“

Premiér pohovořil o úloze vlády při vytváření podmínek pro dlouhodobou prosperitu. Za hlavní parametry považuje udržitelnost veřejných financí, sociální soudržnost (tj. stabilitu, kdy na hospodářském růstu profitují nejen elity, ale všichni poctiví a pracovití lidé) a konkurenceschopnost (která přináší nové nároky na společnost i lidi a na zásadní úlohu učitelů). Připomněl navýšení prostředků pro školství v rozpočtu na rok 2005 o 6,5 mld korun a možnosti profesního růstu vytvořené dvěma novými školskými zákony. Součástí jeho upřímnosti je plnění slibů. ((Slovo „upřímně“ se kmitlo v jeho projevu ještě několikrát, stejně jako „poctiví a pracovití lidé“.) Uvedl, že vláda ještě přehodnotí svůj postoj k reformě rozpočtového určení daní (RUD) a zváží, zda vydat platy kantorů do rukou krajů. Popřál učitelům zvýšení profesního statusu (stejně jako několik z mnoha dalších řečníků - hostů) a požádal je, aby zůstali u své profese. Dlužno přiznat, že premiér měl u posluchačů úspěch vyjádřený dlouhým potleskem.

Ministryně školství byla stručnější. Řekla, že učitelská profese se neobejde bez autority. „Jak ji však udržet ve světě, kde se stírá rozdíl mezi autoritou a celebritou?“, povzdechla si. Nevyhnula se kritizovanému rozporu v uváděných průměrech platů a reality tím, že „páni ředitelé na začátku roku šetří a na konci pak rozpouštějí rezervy“ a otázala se, proč se školské odbory věnují jen platům a ne tomu, jak se peníze rozdělují (znamenalo by to jednat s mnoha partnery, dodala). O  kurikulární reformě řekla, že dopadne tím lépe, čím dříve ji učitelé vezmou za svou, a popřála hodně štěstí při této nové a zajímavé práci.

Velmi kontroverzně vyzněla vystoupení několika učitelů - odborářů v krátké diskusi před odchodem premiéra a ministryně. Vyjádřili (v jednom případě značně militantně) nedůvěru ke slibům dalších peněz, pozastavili se nad tím, že se na některých školách vyžaduje osmihodinová pracovní doba, zatímco po 4-6 hodinách výuky klesá výkonnost, že učitelé potřebují klid na práci a ne rušení škol, že se učitelů projevujícím nespokojenost vyhrožuje a není připouštěna diskuse, a pozastavili se nad tím, že se vyžaduje další vzdělávání učitelů buď v jejich volném čase, tj. mimo vyučování (sic!) nebo se musí suplovat.

Tihle lidé jistě mysleli svá vystoupení upřímně. Je však otázka, zda takové postoje opravdu zvýší status učitelů = pilířů vzdělávání. Zvláště když místopředsedkyně Rady vysokých škol ve svém projevu konstatovala, že studenti v prvních ročnících vysokých škol se neumí učit a učivo zpracovat a nemají o učení a poznávání zájem.