V tomto svém článku chci věnovat pozornost dvěma dílčím otázkám, o kterých hovořil ing. Jan Koucký. Seznámil posluchače se svojí pečlivě a zajímavě vypracovanou analýzou tématu: Jak si stojí české školství v mezinárodním srovnání – a co s tím?

Komparace v projevu ing. Kouckého je tedy prováděna ze synchronního hlediska. Pokusím se doplnit přístup přístupem diachronickým, mířícím k hledání odpovědi „ a co s tím?“ v minulosti našeho školství a pedagogiky.

Soustředím se na dva dílčí problémy, které ing. Koucký pokládá pro naši současnou situaci za důležité a vidí je v kontextu mezinárodním. Tento kontext sledovat nemohu, pro jeho rozsáhlost. Čtenáře odkazuji na text jeho autora. Oba dílčí problémy mají společné ontologické kořeny.

1. Citlivým problémem našich pedagogických a učitelských fakult zůstává fakt, že naši studenti po absolvování studia nenastupují do učitelské praxe. Odcházejí do jiných oborů (pro které jim dalo učitelské vzdělání základy). Absolventi, doufajíce, že se jim dostane lepších možností kariérního vzestupu v mimoškolních oblastech, opouštějí učitelství.
2. Cílem současné reformy našeho školství je zvyšování vzdělanosti celé populace, upevňování demokratického charakteru státu. Tento cíl je dnes téměř výhradně spojován se zvyšováním platu učitelů. J. Koucký poukazuje na záludnosti této zjednodušující tendence. Klade otázku: za jakou učitelskou činnost se platy učitelů mají zvyšovat? Má to být zvyšování plošné? Zlepšilo by se tím naše školství? Dosáhne se očekávaného společenského přínosu zvýšením platů plošně? Víme sice, kolik pozornosti se už věnovalo problémům evaluace, hodnocení výsledků vzdělání, ale je to nedostačující.

Jan Koucký vyslovil domněnku, že učitelům chybí perspektivy kariérního vzestupu. Vidí kariérní perspektivu omezenou na dosažení místa ředitele, inspektora. Výběr se mu tak jeví jako příliš úzký a neúměrný – vzhledem k tak velkému počtu učitelů.

V průběhu následné diskuse Jan Koucký reagoval na moji připomínku: střední školy bývaly za první republiky i jakousi přípravou pro kariéru vysokoškolského učitele. J. Koucký uznal, že myšlenka věnovat se tomuto typu kariérního vzestupu je dobrá. Namítal však, že v dnešní situaci, i když se podaří středoškolskému učiteli stát se členem některé z vysokoškolských kateder, zařadí se tam na poslední místo, za mladšími, kteří už získali akademické a vědecko-pedagogické tituly. On, nově příchozí, je hendikepován tím, že ztrácí čas jejich doháněním.

Podotýkám, že nezapomínám na učitele, kteří naplnění své funkce řadového učitele vidí v potěšení práce s dětmi. Netouží po perspektivě dosáhnout funkce vyšší. I oni chtějí a mají možnost být uznáni, např.  doporučením veřejnosti žákovské, rodičovské, nadřízených za nejlepší učitele roku.

Co je však nejdůležitější pro onu perspektivu vzestupu řadového učitele do vyšší funkční vrstvy? Otázku může pomoci řešit právě ten výše zmíněný pohled synchronické komparace. K tomu už na konferenci nezbýval čas, a proto píši tento článek.

Již před druhou světovou válkou ministerstvo školství a osvěty cestu kariérního vzestupu učitelům usnadňovalo. Prokázal-li adept zájem a snahu pracovat vědecky, mohl-li předložit první výsledky – např. sdělení reflektivního charakteru, nebo dokonce disertační práci, spolupráci s významnou vědeckou institucí, pak mohl požádat tehdejší ministerstvo, aby mu poskytlo snížení pedagogického úvazku z „důvodu vědeckých“. Byla rovněž založena knižnice, která pomáhala mladým talentům tiskem publikovat své práce, seznámit s nimi veřejnost. Mohl požádal o habilitační řízení (přijímaly se jenom tištěné práce: konkrétní případy - viz poznámka 1).

Všechna tato péče dokazuje větší zájem naší první republiky o co nejkvalitnější kariérní vzestup učitele. Učitelé měli možnost svoji didaktickou zkušenost ze střední školy v klidu prohlubovat a spojovat ji s tvůrčí vědeckou činností. Dlužno upozornit, že platy učitelů, ani vysokoškolských, nebyly nijak skvělé ani tehdy. Myslím, že to však byl spolehlivější systém než dnešní systém grantů. Záruky kvality byly vyšší, konkrétní výsledky byly sledovány a posuzovány průběžně veřejností i celým vědeckým sborem příslušné fakulty, zvláště, pokud měly sloužit postupu k dalšímu kariérnímu stupni. Polemiky o kvalitě práce adepta bývaly velmi ostré, ale musely obsahovat pádné argumenty.

Mimochodem – termín „polemika“ zcela zmizel z našeho slovníku za totality a dosud nenabyl svého skutečného významu – byl to diskurs v pravém slova smyslu a nikoliv prostředek umlčování plodné vědecké práce ze záštiplné závisti. To proto, že to nebyl akt jednorázového jednání, nýbrž záležitost déledobého střetávání názorů a argumentů, které právě v tomto dlouhodobém horizontu získávaly nebo ztrácely své oprávnění.

Jistě zdaleka ne všichni dnešní učitelé stojí o podobný kariérní vzestup. Není to však vyloučené. Dokazují to někteří pracovníci pedagogických center, kteří se nejednou dostávají na vzestupnou dráhu na vysokou školu, ale i oni potřebují pomocnou péči v rámci státní vzdělávací politiky.

Za určitou předpřípravu k ulehčení kariérního vzestupu bylo by možno pokládat tzv. Pedagogická čtení z let před sametovou revolucí. Slabá stránka byla a je v tom, že autoři nejsou a nebyli podporováni obdobně z hlediska časových podmínek, průběžně hodnotícího a publikačního tak, aby to učitele lákalo. Naříkali často na nemožnost zvládnout časovou náročnost, která hrozila vážnou rodinnou disharmonií, stěžovali si na nepochopení ředitelů škol.

Diskusní fórum ke článku

Poslední příspěvek 14.1.2005 18:07:06

Příspěvek   Jméno Datum Publikační činnost učitelů Radek Sárközi  2005-01-12 11:35:22  Re: Publikační činnost učitelů učitel, člen České pdg společnosti  2005-01-14 18:07:05  Příspěvek   Jméno Datum