Tam, kde vzaly školy proces  reformy vážně, mnozí učitelé velmi intenzivně debatují o tom, co vlastně a jak chtějí učit, jaké k tomu potřebují pomůcky a učebnice, učí se týmově spolupracovat atd. Dochází ke konfliktům, ale i k porozumění. Celý ten proces je pro školství velmi užitečný a prospěšný.

Debatuje se však nejen ve sborovnách, ale i v odborných pedagogických kruzích a v profesních médiích. Vést diskusi ovšem znamená pro ty, kteří do ní vstupují, velkou odpovědnost. Nejenom za věcnou správnost toho, co říkají nebo píší, ale také zodpovědnost za to, jak diskuse probíhá.

Co tím chci naznačit, ukáži na příkladech dvou autorů.

V Učitelských listech, které se prezentují jako měsíčník pro příznivce změn, č. 8 a v úplnosti na jejich webových stránkách byl publikován článek Milana Poláka z Univerzity Palackého v Olomouci - Jak se (ne)dělá reforma.

Autor sice přísně vědecky, přesto však velmi čtivě, popisuje východiska svého příspěvku, vlastní výzkum, formuluje závěry, v problémových oblastech nastiňuje možná řešení, odkazuje na odbornou literaturu a nakonec zmiňuje i kontakt na své pracoviště s tím, že je otevřen dále na tématu pracovat.

Pan Milan Polák píše o závažném problému vyhoření učitelů a porovnává přípravu a realizaci úspěšné školské reformy ve Slovinsku s tím, co se děje u nás. Jeho příspěvek sleduje v první řadě věcnou problematiku a osobní postoje autora můžeme spíše vytušit. Jeho příspěvek je velmi přínosným materiálem, který dává základ k další věcné diskusi.

Poněkud jinou cestou kráčí pan Petr Kukal z Výzkumného ústavu pedagogického v Praze, který publikuje na webových stránkách České školy a na vlastním webových stránkách s názvem Stolzova – web pro pedagogickou tradici a kontinuitu. Za zmínku stojí např. článek Proč jsem zastáncem tradiční pedagogiky ze dne 13. ledna 2005 a  článek Stolzová k článku o projektu Koordinátor ze dne 8. března 2005.

V  první linii článků Petra Kukala stojí především prezentace autorových osobních názorů na to, co on považuje za tzv. tradiční pedagogiku a alternativu. Najdete v nich přebohatou škálu emocionálně zabarvených výrazů, přirovnání a nakonec i neskrývaných útoků proti jinému pojetí pedagogiky, než si představuje autor.

O poznání jinak si stojí odborná stránka. Autor  neodkazuje na žádné svoje výzkumy nebo praktické zkušenosti. Velmi zřídka odkazuje na odbornou literaturu. Když už ano, potom jsou jeho odkazy zaměřeny pouze na určitý druh literatury. Závěry nebo nástin řešení problémů pan Petr Kukal neuvádí. Závěrem jeho článků většinou bývá dělení světa na černou a bílou barvu, členění do škatulek, případně jakési provolání.

Pan Petr Kukal se ve svých článcích zabývá tím, jaké má výhody jím definovaná pedagogika, kterou nazývá tzv. tradiční, eventuálně tím, jakou má obavu z toho, když se školiteli učitelů, kteří budou ve školách mít na starosti vznik školního vzdělávacího programu, stanou stoupenci tzv. alternativ.

Zmiňovaný článek Milana Poláka  nevyvolal na internetu žádnou debatu. Nicméně jsem se již potkal s několika učiteli, kteří tento článek prostudovali a živě o něm debatovali. Zároveň pan Milan Polák působí nejen mezi studenty, ale měl setkání např. s řediteli gymnázií v Prachaticích, kde se probíralo téma možnosti vyhoření učitelů a jeho rizika.

Článek Petra Kukala „Proč jsem zastáncem tradiční pedagogiky“ naopak vyvolal na internetu velmi obsáhlou debatu, která se vyznačovala vyhraněnými postoji, které byly někdy silně konfrontační. Nic proti konfrontaci, ale zůstane-li pouze u ní, potom jde o pouhou hádku.  Článek zůstal pouze internetovou záležitostí a zatím jsem se nesetkal s nikým, kdo by měl potřebu rivality alternativy a tradice řešit v praxi.

Z porovnání těchto dvou přístupů vyplývá, že se v rámci debat budeme ještě mnohé naučit. Například rozlišovat, kdy námi přednášený názor je podložený fakty a kdy jde o soukromý spekulativní názor.

Napíše-li autor, že na základě konzultací se 168 učiteli ze 129 škol došel k závěru, že „… je nutné vytvořit funkční a motivující kariérní řád pro učitele…“ (M. Polák), potom to má trochu jinou hodnotu než fakty nepodložené tvrzení, že „… alternativa se  o obsah vzdělávání v podstatě nezajímá, protože jí jde především o skryté kurikulum, klima školy a další věci přináležející více do oblasti pedagogické psychologie než pedagogiky, neřku-li didaktiky samé…“ (P. Kukal).

Dále je dobré rozlišovat, kdy to, co říkáme nebo píšeme, reflektuje skutečné děje ve školství a kdy jde o uměle vytvořený problém, který trápí pouze autora samotného a  je jím přenášen do reality.

Čtu-li o syndromu vyhoření, potom pochopitelně zbystřím, protože jde o poměrně velký problém mezi učiteli, který již zapříčinil mnoho lidských tragedií. Naproti tomu neznám školu, kterou by nějak zásadně trápily boje mezi zastánci různých metod vyučování. Nepopírám existenci sporů, ale nejde o spory, které by mohly mít za následek vážné ohrožení fungování škol.

Nakonec bude ale také dobré vnímat  i to, že je rozdíl, když kritizuji jiné pojetí výuky a napíši: „Nesouhlasím s tím, jak se projekt Čtením a psaním ke kritickému myšlení staví k technice čtení, protože vím ze svého působení v divadelním souboru, že i technika čtení a přednesu je důležitá.“ (Z. Brom) Věřím, že za ta slova mě jistě žádný zastánce projektu neutluče klackem, ale zdůvodní mi, proč postupuje tak, jak postupuje.

Naproti tomu když chci vytknout tzv. alternativám jejich přístup k sebeprezentaci a napíši: „Ostentativně ultimativní a povýšený tón „vědoucích“ ovšem reformě tu nejlepší cestu jistě nepřipraví. Heslo o tom, že kdo nejde s námi, jde proti nám, zjevně přežívá režimy i doby. Alternativu si rozvracet nedáme!“ (P. Kukal). Další debata se potom vede jen těžko.

Není mým cílem vyhnout se rozdílným názorům  nebo zakázat  konfrontační diskuse. Naopak, čím více se jich povede, tím lépe. Mám však zbožné přání, aby v těchto debatách bylo dbáno některých základních pravidel, která jsou ve světě běžná. Za základ považuji to, aby každý diskutér jasně předkládal fakta, na základě kterých vyslovuje svůj názor, a dále i to, aby ten, kdo má jiný názor, nebyl pokládán ihned za nepřítele, kterého je třeba zlikvidovat.

Pokud toho budeme schopni, potom se ne vždy za své názory budeme mít rádi, ale budeme se respektovat a budeme se schopni spolu nadále bavit a společně tvořit.