Budapešť se před několika dny stala místem setkání více než 120 lidí (učitelů, ředitelů a žáků/studentů nejrůznějších škol, expertů z ministerských, univerzitních či metodických pracovišť) z České republiky, Slovenska, Polska, Maďarska, Itálie, Portugalska, Rakouska, Řecka, Švýcarska a Velké Británie. Spojovala je jedna, zdánlivě jednoduchá myšlenka – udělat vše proto, aby se škola stala lepším místem nejen pro žáky, učitele, vedení školy, ale i pro rodiče a všechny osoby různými způsoby se školou spjatými.

Účinnou pomocí a nástrojem pro rozvoj školy tímto žádoucím směrem se staly autoevaluační procesy. Ty jim pomohly a stále pomáhají pochopit, proč je třeba ve škole něco měnit, jak je možné usilovat o lepší stav, nebo-li učit se více o druhých i o sobě.

Všichni zúčastnění (1) byli určitým způsobem zapojeni do dvouletého projektu Bridges across Boundaries, Cross-disseminating quality development practices in Southern and Eastern Europe realizovaného v rámci evropského programu Socrates (Accompanying Measures, Socrates Action 8) (2). Detailnější informace o celém projektu Mosty přes hranice, včetně poznatků prezentovaných v průběhu celého maďarského setkání lze získat na webových stránkách www.phil.muni.cz/ped/selfevaluation.

Nemohu zde popisovat podrobný průběh setkání, i když by to bylo jistě velmi zajímavé (nedá mi však alespoň nezmínit inspirující vystoupení evropských guru v oblasti autoevaluace – Johna MacBeatha z university v Cambridge a Michaela Schratze z univerzity v Insbrucku). Přibližovat obsah zpráv jednotlivých národních koordinátorů, zkušenosti a závěry jednotlivých škol by vydalo na velmi obsáhlou stať; nechtěně někoho opomenout by pak mohlo znamenat znevážit dlouhodobou práci a úsilí mnoha zapojených lidí. Proto si dovolím v následujících řádcích reflektovat jen některé z myšlenek tohoto setkání. Činím tak i z důvodu, že jsem měla ojedinělou možnost účasti v tomto projektu. Nahlédla jsem do něj jako koordinátor, překladatel i kritický přítel škol, z častých návštěv škol jsem blíže poznala vnímání a názory ředitelů škol, učitelů či studentů na autoevaluační procesy.

První z prezentovaných a v praxi potvrzených myšlenek je, že pokud jsou autoevaluační procesy smysluplné (tzn. neprovádějí se jen pro „uspokojení předpisů“), opravdu pomáhají „vystavět mosty přes hranice“. V jednotlivých školách to byly a jsou mosty přes hranice způsobené rozličnými očekáváními, mosty mezi sny lidí ve škole a jejich běžnou realitou; mosty vystavěnými mezi jednotlivými skupinami lidí mnohdy i v rámci učitelského sboru apod. Autoevaluační procesy v tomto případě pomáhaly také překlenout tradičně vnímanou propast mezi „akademickým světem“ a světem škol, neboť lidé z univerzit byli pro školy jejich kritickými přáteli a měli jedinečnou příležitost více pochopit své tak „odlišné, ale přitom tak podobné světy“.

Myslím si, že to byl Einstein, kdo řekl: „Zkušenost – to je opravdová znalost, vše ostatní jsou jen informace“. Lidé zapojení do tohoto projektu získali opravdovou zkušenost s autoevaluačními procesy. Postery a prezentace českých škol oprávněně vzbudily takovou pozornost, že prezentující české školy (ZŠ Ostrava-Bělský les, ZŠ Moravský Krumlov, Gymnázium dr. A. Hrdličky z Humpolce, SZŠ Prostějov, SPŠ Uherský Brod) musely svá vystoupení jako jediná země opakovat. České školy ušly velký kus cesty (přestože každá z nich měla jiný výchozí bod). Lze jen doufat, že skončením projektu se nezastaví nebo že ze zvolené cesty nesejdou.

Tím se dostávám k další z důležitých myšlenek, které při setkání v Budapešti zazněly, tj. „Kam půjdeme nyní“? Čeští účastníci zvažovali, zda energie a práce, kterou vynaložili při realizaci autoevaluačních procesů (jen doplňuji: z rozpočtu projektu nebyli zaangažovaní učitelé či ředitelé škol finančně odměňováni (3)) byla účelně vynaložená. Zda má smysl ve škole obdobně pracovat a tedy pokračovat v nastoupené cestě i v budoucnu. Bylo velmi potěšující slyšet odhodlání přítomných dále pracovat započatým způsobem a nepodlehnout formalismu, který by na plnění podmínek daných stávající legislativou a za  neujasněných kritérií ČŠI v oblasti vlastního hodnocení školy stačil.

Na setkání se také začaly se hledat způsoby možné spolupráce, ať už na oficiální úrovni (např. v rámci projektů Comenius 1) nebo i neformálně, v rámci sítě spolupracujících škol (zvažovalo se vytvoření internetové platformy). Konkrétněji se budou tyto myšlenky dále rozvíjet i na setkání v únoru/březnu2006, které bude otevřené pro všechny zájemce o danou problematiku. V jeho průběhu bude představen i další výstup projektu – český překlad knihy Self-evaluation in European Schools (autoři J. MacBeath a kol.). Publikace může posloužit jako vodítko pro ty, kteří chtějí provádět autoevaluaci školy smysluplně, s plným nasazením.

Na závěr chci vyzdvihnout ještě jeden významný moment celého setkání týkající se zapojených studentů a žáků. Tato skupina lidí byla v projektu Mosty přes hranice skutečně klíčovou – velká většina aktivit byla vždy zaměřena na maximální podporu jejich všestranného rozvoje. Při setkání v Maďarsku pracovali studenti pod vedením Michaela Schratze. Zkoušeli si postup, jak lze využívat fotografie při autoevaluačních procesech pro vyjadřování skutečností, popis reality beze slov, a tedy i pro vyjadřování svého vlastního názoru. Učili se na konkrétní situaci – jejich úkolem bylo „nastavit zrcadlo“ všem účastníkům, provést touto technikou evaluaci průběhu, a podle jejich názoru, i významu celého mezinárodního setkání v Budapešti. Výsledky samostatné práce prezentovali v závěru setkání.

Skupiny věkově odlišných studentů představily různý způsob zpracování svěřeného úkolu, u všech se objevila velká zodpovědnost, svědomitost a nadšení z práce. Fotografie demonstrovaly zajímavé momenty, ukazovaly spokojenost účastníků i drobné kolize. Různými skupinami vytvořené kompozice však měly společný jeden moment, kterým splnily své evaluační poslání. Klíčovým prvkem byla „fotografie sluchátek“ (ve kterých bylo možno slyšet překlady vystoupení ve svém jazyce) v různých podobách. Fotografie poukazovaly „závislost“ lidí na těchto přístrojích, na něčem zvnějšku, ale bylo možné také vidět, jak všichni věnovali svůj „volný“ čas pokusům dorozumět se různými způsoby i bez sluchátek, bez vnější podpory. Při ústních komentářích fotografií se vždy opakovalo anglicky, maďarsky, slovensky či jinak, jedno klíčové slovo – „komunikace“. Studenti zachytili nejen své vlastní problémy při dorozumívání se s ostatními (způsobené odlišností jazyka, různými představami apod.), ale i to, jak se lidé učili tyto bariéry překonávat.

Upozornění na důležitost schopnosti spolu vzájemně dobře komunikovat je důležité nejen pro setkání v Budapešti, ale i pro autoevaluaci školy. Mnohdy si navzájem nerozumíme, protože hovoříme „jiným“ jazykem, i když stejnou řečí. I když spolu hovoří lidé ze stejné školy,  nemusí vždy chápat význam toho, co jim ostatní říkají, co lze „vyčíst“ z okolního prostředí apod. Mnohdy se ptáme a „nesprávné“, „nechtěné“ odpovědi ostatních si interpretujeme jako neznalosti či nevědomosti dotazovaných. Nezamyslíme se už nad tím, že se možná neptáme správným způsobem nebo těch správných lidí, že možná nedáváme dostatek času na odpověď, že se možná neptáme na podstatné věci apod. Právě umění najít si právě ten čas na zamyšlení se nad každodenním životem ve škole je jedním z pilířů  opravdové autoevaluace, která bez upřímnosti, bez nalézání pravdy ztrácí smysl (jak všem účastníkům setkání ukázali „ti nejméně teoreticko-evaluačně vybavení“ lidé – studenti).

Vím, že je to v dnešním světě, ve školách plných radikálních a neustálých změn a udílení příkazů bez předchozí komunikace nesnadné. Čas je něco, čeho mnoho lidí pracujících ve školách či ve školství mají stále méně a méně. Dovolím si ukončit své dnešní zamyšlení citátem mladé školačky Sereny (z výše zmíněné publikace), která říká že: „Když se všichni přestaneme hnát za děláním toho, co děláme a společně se nad tím vším alespoň na chvíli zamyslíme… pak můžeme vytvořit lepší školu.“ A o to by nám všem nejen při kurikulární reformě mělo jít.