Dominik Dvořák upozornil v článku Na “důkazech” založená praxe (Učitelské listy č. 1/2005-06), že mezi medicínou a pedagogikou existuje významný metodologický rozdíl v péči o klienty. V medicíně se dnes za “podpořený důkazy” pokládá jen takový léčebný postup, jehož žádoucí účinek byl statisticky prokázán v experimentech splňujících velmi přísné nároky. Podle autora se o vnesení podobných nároků do pedagogiky pokouší americká vláda: státní dotace mají napříště dostávat jen ty inovace ve školství, které svůj přínos prokážou v podmínkách srovnatelně přísných.

Myšlenka je to až půvabně nosná. Důsledné uplatnění takových měřítek v českých poměrech by umožnilo nejen rychle rozpustit Výzkumný ústav pedagogický (VÚP) či Centrum pro reformu maturitní zkoušky (CERMAT), ale především ze dne na den zavřít Ministerstvo školství. Lékaři jsou ovšem odpovědní za následky případných zákroků odporujících stavu vědeckého poznání rovněž trestně. A kdyby trestní odpovědnost existovala ve školství, nemuselo by se zavírání zastavit u institucí…

Po vzniku krajů se argumenty pro další existenci Ministerstva školství hledají obtížně. Jedním z nejčastějších bývá, že stát musí hrát roli poslední instance zabraňující případným excesům ve školách. Podívejme se tedy podrobněji na dva případy, v nichž Ministerstvo a jím řízené a financované odborné instituce aktivně pomáhaly udržet či navodit poměry odporující stavu vědeckého poznání. První případ zasáhl deset celých populačních ročníků, druhý by měl v populačním ročníku rozsah nejméně poloviční – nejde tedy o žádné maličkosti.

V roce 1996 MŠMT schválilo vzdělávací program Základní škola připravený ve VÚP. Dosud podle něj probíhá základní vzdělávání naprosté většiny českých dětí. Program se náplní a především pojetím nijak významně nelišil od celostátních osnov platných už v osmdesátých letech minulého století a možná ani od těch ještě starších – témata a formulace poplatné komunistické ideologii se daly nahradit během jednoho týdne.

Výsledek práce VÚP ani rozhodnutí Ministerstva, které k ní dalo podnět, řídilo ji, platilo a nakonec i přebíralo, před devíti lety nikdo až na několik jednotlivců veřejně nezpochybnil. Navzdory tomu, že vyspělé země v té době již dávno realizovaly kurikulární reformy zdůrazňující rozvíjení důležitých dovedností žáků. A navzdory tomu, že zásadní nedostatky Základní školy byly již dostatečně známé: neúnosně velký rozsah předepsaného učiva a jeho zřetelný nesoulad s tím, co žáci opravdu umějí, zanedbávání kultivace dovedností ve školách a ztráta motivace učitelů nucených vykonávat cizí špatná rozhodnutí přicházející shora.

O osm let později prosadilo totéž Ministerstvo školství kurikulární reformu, která se od vzdělávacího programu Základní škola fakticky distancuje. Zatím spíše nenápadně, neboť ji ve velké míře připravovali právě autoři Základní školy a někteří z nich se s koncepcí Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání nesmířili a asi nikdy nesmíří. Na nadutém vrchnostenském postoji “ministerských” směrem k učitelům a veřejnosti se ovšem mnoho nezměnilo: “Na nic se neptejte a dejte se do práce – teď to zas (nějakou dobu) bude správně takhle.”

Patřil jsem v polovině devadesátých let k oněm několika málo zásadním kritikům vzdělávacího programu Základní škola. Kurikulární reformu vítám jako krok správným směrem, i když není příliš povedený a organizačně zůstává naprosto nezajištěný. Ve smyslu výše uvedené „medicínské” přísnosti ovšem musím veřejně položit několik otázek.

Kdy, kde a jak důkladně zhodnotilo Ministerstvo školství negativní dopady vzdělávacího programu Základní škola na vzdělanost českých žáků, jestliže ho nyní opouští? Kdo tehdy Základní školu odborně oponoval a kdo oponoval dokumenty, které zhodnotily její dopady? Jak je možné, že Ministerstvo pověřilo přípravou reformy pracoviště, které v polovině devadesátých let odborně zcela selhalo? A jaké jsou záruky, že za pár let – bude-li ještě existovat – nedá MŠMT ruce pryč také od změn, které zavádí právě teď?

Podobně zmatený a nedůsledný je postup Ministerstva školství při přípravě reformy maturitní zkoušky, a to nejméně od roku 1997. Ještě mám doma někde schované první katalogy požadavků ke zkoušce. Ano – ty, které tehdy vzbudily všeobecný posměch. Pokud od té doby nastal v CERMATu nějaký pokrok, pak rozhodně ne díky schopnostem jeho vedení a pracovníků – vymyslela a vynutila si ho školská veřejnost.

V reformě maturity jde o řetěz odborných chyb a omylů, který se pořád prodlužuje. Například ještě nebylo jasné, co bude stát zkoušet, ale už bylo rozhodnuto, že nástrojem zkoušky budou zaškrtávací testy, které většina vyspělých zemí už dávno opustila. Když byly hotové druhé (nebo snad třetí?) katalogy požadavků, přišlo Ministerstvo školství s kurikulární reformou, jež klade úplně jiné důrazy. Nikdo také zatím nevysvětlil, jak mohou být výsledky jednotné zkoušky srovnatelné, když není srovnatelná příprava těch, kdo se jí mají podrobit. Rovněž pokusy ohromit veřejnost množstvím funkcí, které prý bude státní maturita plnit, jsou z odborného hlediska diletantské – jednotlivé funkce totiž kladou navzájem protichůdné požadavky na vlastnosti nástroje zkoušky.

Příští ministr školství by musel být padlý na hlavu, aby centralizovanou maturitu spustil v roce 2008, jak školský zákon předpokládá – ohrozil by totiž také sebe sama. Leda by počítal s tím, že se z politiky vytratí stejně jako ministryně Buzková a naprostá většina jejích předchůdců. Je stejně zvláštní, kolik ministrů školství zmizelo z očí veřejnosti nebo dokonce ze země záhy poté, co měli obdržet účet za své činy, případně za svou nečinnost: Adam, Vopěnka, Piťha, Pilip, Gruša i Sokol. Snad jen Eduard Zeman dosud čeká v poslanecké lavici, jak skončí vyšetřování projektu “Indoš”.

Tím se dostávám zpátky k námětu D. Dvořáka. Je zajímavý, ale v našich poměrech naprosto naivní politicky. Česká veřejnost totiž pokládá z historických důvodů své politiky a úředníky za vrchnost, která jí vládne ve feudálním smyslu toho slova – nikoli za své zaměstnance, kteří jí mají sloužit ve smyslu demokratickém. Politikům i úředníkům to samozřejmě vyhovuje.

Stejně tak jim vyhovuje školství, které pomáhá vychovat voliče pasivní, snadno politicky manipulovatelné, bez návyků samostatného uvažování, neschopné tvořit si vlastní názor a hájit ho. I když je to z hlediska perspektivy společnosti – ekonomické i mravní – velice krátkozraké. Čeští politici tedy do pedagogického výzkumu medicínskou přísnost nezavedou, neboť jim o hledání vědecké pravdy vůbec nejde. Ohrozila by jejich postavení.

A vědci sami? Přinejmenším od vzniku státního školství se ve všech zemích světa věnují medicíně lepší mozky než pedagogice. Důvod je stejný bez ohledu na režim i stranu, která je zrovna u moci: stát potřebuje a (mizerně) platí hlavně takové odborníky, kteří vždycky ochotně ospravedlní právě to, co se s dětmi ve školách provádí. Anebo lze mlčení naprosté většiny české odborné pedagogické veřejnosti k zavedení Základní školy a k reformě maturitní zkoušky hodnotit jinak než jako selhání – odborné nebo morální?

Učitelské listy 2005/2006, č. 2, str. 9