Jádrem sporu byla (a je) kvalita testů připravených CERMATem k hodnocení výsledků vzdělávání žáků 9. tř. v Libereckém kraji. Krajský úřad Libereckého kraje totiž doporučil ředitelům středních škol, jejichž je zřizovatelem, aby vzali výsledky testů jako jedno z kritérií přijímacího řízení. Poněvadž Kulatý stůl byl tématicky zaměřen jinak, obě strany na něm nedostaly prostor k diskusi. Proto jsem si našla zpřesňující informace na WWW stránkách obou organizací, kde se k problematice rovněž vyjadřují i různí odborníci. Další informace a vyjádření účastníků diskuse jsem objevila i v médiích.

Nemíním se zapojit do tohoto odborného, ale především konkurenčního sporu (1). V souvislosti s diskutovanou problematikou mě však velice zarazila následující skutečnost. V České republice neexistují oficiální standardy absolventa základního vzdělávání. Kurikulární dokumenty základního vzdělávání (doposud platné vzdělávací programy a RVP ZV) sice obsahují výstupy, ale ty nemají měřitelnou podobu. V souvislosti s prezentací RVP ZV dokonce bylo ze strany jeho tvůrců vysvětlováno, že v zájmu komplexního a optimálního rozvoje každého žáka je k tvorbě ŠVP vhodnější jen nastavení rámce. Na základě čeho potom SCIO a CERMAT konstruovaly didaktické testy, jimiž mají být hodnoceny výsledky vzdělávání žáků končících základní vzdělávání?

Předpokládám, že si odborníci v obou týmech sami určili jakýsi žádoucí profil absolventa základního vzdělávání. Protože zjevně nespolupracovali, vznikly dvojí různé neoficiální výstupní (evaluační) standardy základního vzdělávání. Jde o to, zda takto živelně naformulované standardy jsou opravdu to „pravé ořechové“, co od základního vzdělávání naše společnost očekává. Pokud bude záležet jen na rozhodnutí školy, zda chce určitých testů použít, nemám k takto vzniklým standardům námitek. Škola (za souhlasu školské rady) se může rozhodnout, že standardy, jejichž dosažení je testy ověřováno, akceptuje jako žádoucí výstupní standardy svého absolventa. Pak již sama nese zodpovědnost jen za to, zda své žáky na zvládnutí testů prokazatelně připraví.

Pokud by se však měli všichni žáci základních škol a nižších stupňů víceletých gymnázií povinně účastnit národní hodnotící zkoušky realizované formou jednotných didaktických testů zadávaných na konci základního vzdělávání, bude zapotřebí „neoficiální“ standardy absolventa základního vzdělávání nahradit veřejně známými evaluačními standardy oficiálními. A teprve za devět let po jejich zveřejnění přistoupit k realizaci národní hodnotící zkoušky. Neboť nelze hodnotit žáky (a přeneseně i kvalitu práce škol) v něčem, na co se neměli možnost připravit. A pokud by se na tuto skutečnost náhodou pozapomnělo, určitě budou po jasných a spravedlivých pravidlech volat rodiče hodnocených žáků.