Zdroj: Na začátku školy musí rodiče dítěti pomoci, Václav Mertin, Hospodářské noviny 2. 9. 2004, str. 1

Konečně jdou zase do školy, už toho bylo až dost, říkají si s úlevou někteří rodiče. Život se vrátí do normálních kolejí a na prázdninové vykolejení zůstanou jen příjemné vzpomínky. Teď abychom všichni co nejrychleji přešli z prázdninového režimu na školní a pracovní, aby už co nejrychleji začaly písemky, kroužky, tréninky.

Je důležité, aby dítě ve škole dobře začalo. Musí sice ještě dlouhou dobu vydržet se silami, protože do června je celých deset měsíců, nicméně je škoda, když hned během září nachytá špatné známky, nebo dá v nové třídě a v nové škole učitelům možnost, aby si vytvořili nedobrý první dojem. Některé dítě se přizpůsobí poprázdninovému režimu okamžitě, jiné je ještě nějakou dobu na prázdninách, a tak nevnímá domácí úkoly, ráno obtížně vstává, večer se mu nechce jít spát.

Rozumný učitel ví, že je pro rozvoj dětí důležité, aby mohly předat zážitky z prázdnin spolužákům a první dny tak věnuje více času rozvoji komunikativních a sociálních dovedností než opakování shody podmětu s přísudkem. Tím většině žáků umožní, aby se postupně vpravili do školního rytmu. Jsou ovšem i učitelé, kteří hájí názor, že to, co se neprobere do ledna, či do února, už se nestihne, a tak od druhého dne školy vykládají, zkoušejí, opakují, dávají množství domácích prací. U takového učitele je velké riziko, že některé děti ztratí bez pomoci rodičů začátek a ztrátu budou jen velmi těžce dohánět.

Dítě je trochu jako vrcholový sportovec. Potřebuje tým, který je podpoří, aby mohlo podávat vrcholové výkony. Tento tým tvoří rodiče a učitelé. Ovšem výsledek je bez záruky. Analogie se sportovci není náhodná. Jeden vyhraje, někteří jsou mezi poraženými. Česká škola není zatím úplně zařízená na to, aby mohli vyhrát všichni. Vítězství těm méně úspěšným ve škole musí zajišťovat rodiče v mimoškolních činnostech.

Řekněte si, co očekáváte

Nový školní rok je tedy dnes před námi ještě jako nepopsaná deska. Je jako obvykle plný naděje i troškou obav. Co přinese? Jak mu půjde první třída, jací budou noví učitelé, jak ho přijmou noví spolužáci, udělá zkoušky na osmileté gymnázium, kam půjde po škole, dostane už konečně rozum a začne se pořádně učit?

Kdy jindy než na začátku je vhodná chvíle zamyslet se nad tím, co letos očekáváme od dítěte, od školy, jaké výsledky budeme pokládat za žádoucí nebo alespoň přijatelné, jaké vytvoříme dítěti doma podmínky pro práci, jak mu pomůžeme, aby zvládlo to, co si přejeme. Až to řekneme sami sobě, tak bychom to všechno měli přijatelnou formou sdělit i dítěti.

Ovšem celý hovor bychom měli začít od samotného dítěte a pozeptat se ho, co ono očekává od letošního roku, jaké má cíle, jak po prázdninách vidí své životní perspektivy, co by potřebovalo od nás, jak mu můžeme pomáhat. Když děti cítí, že to myslíme upřímně a vážně, leckdy řeknou, co by nás ani ve snu nenapadlo. Nedávno mi jedna velmi nejistá holčička ze druhé třídy řekla, že by jí rodiče mohli pomoct tím, že by si s ní vždycky chvíli popovídali o látce, kterou se bude učit ve škole zítra nebo pozítří. Jak prosté a geniální.

Co nebo spíš kdo tedy našim dětem v jejich těžké úloze na cestě ke vzdělání a k dospělosti pomáhá?

Život se skládá z maličkostí. Tyto maličkosti dokážou usnadnit a zpříjemnit i velmi náročné chvilky. Maličkosti se mohou opakovat, vždyť víme, že dětem opakování vůbec nevadí, často je vyžadují. Tak neokorejte, neříkejte si, že dítě to stejně ví a každé ráno mu říkejte, jak jste rádi, že je máte, že jsou sluníčka vašeho života, že se těšíte, až je zase odpoledne uvidíte. To je pro dítě mnohem důležitější, než jestli má rezervní kapesník. Ujišťujte je, že mu budete pomáhat, aby dokázalo, co si přeje.

Nepodceňujte problémy

Neměli bychom zapomínat na to, že svět dospělých je pro dítě často nesrozumitelný, složitý, jeho síly jsou omezené, zkušenosti s různými situacemi slabé, jeho pozice je velmi slabá, naopak problémy, které má řešit, skoro nadlidské. To jenom my dospělí si ve své sebestřednosti myslíme, že trápení dospělých v práci je nutně zásadnější, než když se s klukem nechtějí bavit ostatní spolužáci. Je tomu právě naopak. Proto dítě potřebuje, aby mu dospělí pomáhali, aby stáli pořád při něm. Rodiče jsou na prvním místě mezi důležitými osobami. U nich by mělo mít dítě trvale absolutní jistotu, že je přijímají se vším všudy takové, jaké je. Mělo by stále cítit, že rodiče jsou trvale stoprocentně na jeho straně. Patrně občas pocítí, že rodiče nesouhlasí s jeho činy, s výsledky činů, ale je to pořád jejich milovaná Evička nebo Pavlík. Rodiče by měli být jak andělé strážní, kteří nechají jít dítě samostatně a jsou stále poblíž, aby podali pomocnou ruku.

Již jsem uvedl, že zejména v prvních dnech si řada dětí nemůže vzpomenout na zcela samozřejmé věci. A tak odpoledne praští taškou a jestli je nějaký úkol na zítra, je absolutně nezajímá - vždyť si dneska ještě nepohrály. Proto potřebují v prvních dnech mnohem intenzivnější pomoc a dohled. Rozhodně nedoporučuji pasivně čekat, až dítě samo znovu přijme pravidelný režim školního roku.

Nestrašte školou

Jakou zátěž zvolit na začátek školního roku? Velmi záleží na dítěti. Některé mají ze začátku sil na rozdávání, a tak zvládnou úplně všechno. Jenže za nějaký čas jim energie trošku dojde. Nic přitom nepomůže, když se pokoušíme rozložit zátěž na delší období. Jiné děti se naopak rozjíždějí velmi pomalu. Těm přidáváme dávky pozvolna. Někdy je to však zcela mimo rozhodnutí rodičů, protože se všichni přizpůsobují požadavkům, které klade škola a instituce nabízející mimoškolní činnost.

Za velký nešvar pokládám, že někteří z nás stále ještě strašíme dítě školou a učením. Že je to někdy opravdu velmi složité, vím velmi dobře. Ale čemu to pomůže, když má dítě obavy, učitelé jsou pokládáni za hydry, učební látka za zbytečnost a otravu. Ujišťuji, že takový postup se nakonec obrátí i proti rodičům. Realisticky pozitivní přístup dává mnohem větší šance na úspěch i na radostné prožívání učení.

Ono to spolu zpravidla těsně souvisí. Když má dítě radost, jde mu učení lépe. Jak lze mít radost? Když se nebojí, když věří, že to dokáže, že mu jeho důležití dospělí pomohou. A také když to opravdu dokáže. V bezpečném neohrožujícím prostředí rodiny i školy jde všechno lépe.

Ještě se na okamžik vrátím k letošním prázdninám, které jsou nenávratně pryč. Všimli jste si, jak se dítě s radostí, usilovně, vytrvale a hlavně ze své vůle věnuje některé aktivitě? Proč to často nejde u učení? Vždyť učení přece není biflování, i když to k němu patří, ale objevování dosud nepoznaných krajin, problémů. Objevování je dobrodružství. My na to někdy zapomínáme a cpeme do dětí hotové poznatky jen proto, že my dospělí už víme, jak to je. Jenže dítě musí objevit všechno znovu. Dopřejme mu tedy možnost těšit se na druhý den, protože se zase něco pěkného doví, na něco přijde, bude umět, co dnes ještě ne.

A poslední malá poznámka k prázdninám. Kolik jste během oněch dvou měsíců rozdali jedniček a pětek? Jak je možné, že ani jednu!?! Vždyť jste určitě také hodnotili projevy i chování dítěte, poskytovali jste mu zpětnou vazbu o tom, jak se mu daří, jak vy vidíte jeho činy. Vy jste známky asi k ničemu nepotřebovali. Jestli má škola pořád ještě pocit, že tyto umělé berličky k životu potřebuje, tak budiž, ale vy rozhodně jejich význam nepřeceňujte. Spíš se zajímejte o to, co se dítě naučilo, co umí, jak věcem rozumí, jak cítí souvislost školní látky s životem, který vaše rodina žije.

Má úvaha by mohla vyústit v následující rodičovský projev k zahájení školního roku: Jdeme do toho společně - ty, my a učitelé. Všichni se budeme snažit, abys to zvládl. Víme dobře, že ne každý den je posvícení, ne každý den budeš mít sílu, chuť a náladu učit se, psát úkoly, dávat ve škole pozor, chovat se vzorně, ale společně to všechno překonáme k radosti tvé i naší.

Autor je dětský psycholog.