Zdroj: Reality show po česku, Pavla Císařová, Psychologie dnes, 25. 10. 2005, str. 13

Nejčastější námitka proti reality show zní: to přece není realita. Přesně tím, že soutěž, při níž je skupina lidí, kteří se neznají, vytržena z kontextu každodenního života, izolována od zbytku světa na relativně dlouhou dobu, kde má soupeřit o oblibu milionů pro ně cizích lidí, a vítězstvím je "pohádková" cena, tedy tím, že si tato soutěž říká "reality show", však především provokuje. A provokace v tomto případě není ničím víc než formou svádění. K čemu tedy reality show svádí?

Dalo by se říct, že svádí diváka ke snění. Respektive k promítání svého vnitřního světa do postav - soutěžících. Podobně, jako promítá člověk svůj vnitřní svět do příběhu a postav filmu, do symfonie nebo obrazu, a tím se s ním identifikuje v pozitivní či negativní identifikaci, tak se promítá divák do soutěžících reality show. Vytváří si o nich fantazie, o tom, kdo s kým, proč a o čem. Sní o vítězství svého favorita, které je tak trochu i jeho vítězstvím. A jako snící člověk často neví, že sní, tak si zapálení diváci často neuvědomují, že jejich sny jsou využívány k tomu, aby se na nich někdo jiný obohatil. Tento snový aspekt je obrovsky silným motorem, na kterém se otáčejí kola reality show.

Falešné, nebo ryzí?

Otázka je, co tento motor pohání. Jednou z výrazných ingrediencí je bez pochyby možnost sledovat emoce v přímém přenosu.

Na mokré podlaze leží na zádech dívka, na kterou dopadá déšť sprchy. Je v tílku, husí kůži na rukách skrápějí tisíce kapiček a dívka pláče. Dojemnou scénu podtrhuje emotivní hudba, kamera se pomalu přibližuje k její tváři a přes celou obrazovku zabírá detail roztékající se řasenky, do podmanivých tónů se ozývá vzlykání a posmrkávání. Jsou to skutečné slzy, skutečná bolest? Možná ano, možná ne. V každém případě je scéna inscenována (sestříhána) tak, aby v divákovi silné emoce vyvolala.

Divákovi se mohou zdát hrané a přehnané emoční reakce soutěžících při loučení a vítání těch, kteří z vily odcházejí nebo se do ní vracejí. Je možné, aby mezi nimi vznikla tak silná emoční vazba? "Na to je těžké odpovědět," míní Hana Junová. "Jsou faktory, které by nemusely vylučovat jejich ryzost, např. porušení křehké rovnováhy ve skupině, která je v těchto umělých podmínkách asi těžko budována. Smutek nad ztrátou ,parťáka', obava, že tento osud může příště potkat mě, anebo smutek, že mě tento osud ještě nepotkal."

Otázka, nakolik jsou reakce skutečné či hrané, se komplikuje i tím, že "soutěžící dostávají z režie instrukce, že se mají jít přivítat nebo loučit, a tím nahrávají nepřirozenosti projevu," míní Hana Junová. "Účastníci tak chtějí nejen úkol splnit, ale i naplnit předpokládaná očekávání diváků. Asi to bude a zůstane směska hraní a ryzosti, jen se bude v průběhu jejich poměr měnit, bude přibývat spontánního chování a ke konci se asi bude dost taktizovat. Důležitý je vnitřní konflikt zúčastněných mezi sebepojetím a předpokládanými požadavky zvenku. Už teď říkají: Já jsem jiný, ale tady se to ode mne očekává."

Sex a erotika v reality show

I když se internetové diskuze k pořadům točí převážně kolem témat upřímnosti, intrikářství a manipulace, výzkumy uvádějí, že jedním z hlavních motivů, které lidi k těmto pořadům táhnou, je zvědavost a touha sledovat flirtování a další sexuální hrátky včetně sexuálního styku "v přímém přenosu". Petr Weiss v rozhovoru pro PD (2001) uvedl, že jde o normální lidskou zvědavost, kterou nelze považovat za sexuální deviaci. Souhlasí s ním i Hana Fifková, která tvrdí, že pro skutečné voyeury není reality show "úplně to pravé". Odlišuje se tím, že jde o zprostředkované scény a chybí tu také "úzkostné vzrušení spojené se strachem z odhalení", které bývá součástí voyeurismu. "Na druhou stranu sledování reality show není pro voyeury špatným způsobem adaptace, tedy naplněním jejich deviantních potřeb pomocí určité náhražky a bez rizika," tvrdí Hana Fifková.

Reality show si s vulgarismy a nahotou starosti nedělá, řeči o sexu a sexualitě jsou na denním pořádku. Vzhledem k tomu, že pořady sleduje nemalý počet dětských diváků, by mohli někteří konzervativnější rodiče protestovat, respektive jejich sledování svým dětem zakázat. Potenciální nebezpečí mravní újmy dětí se ale podstatně snižuje, probíhá-li sexuální výchova v rodině kontinuálně.

"Šikovní rodiče mohou dokonce využít sledované situace k diskuzi," míní H. Fifková. "Mohou si s dětmi povídat např. na téma sexuální jazyk (jeho druhy), vulgarity (proč je lidé používají a v jakých situacích, co znamenají, jaké pocity vyvolávají), nahota (různost postojů), sex bez vztahu a vztah bez sexu (individuální postoje, společenské stereotypy, významy), možné fáze vývoje sexuálního vztahu, ochrana před pohlavně přenosnými nemocemi, sex před kamerami, sex za peníze apod."

Ne každý rodič, který reality show společně s dětmi sleduje, je tak osvícený či sám sexuálně vyrovnaný, aby se do takové diskuze pustil. "V rodinách, kde se o sexu nemluví, jsou děti o tento typ diskuze ochuzeny," přiznává H. Fifková. "Ale ani o ně bych neměla veliký strach - žijeme v době, kdy je možné najít informace nejrůznějšího druhu i ve škole, od vrstevníků a v různých médiích včetně internetu."

Výzkumy dokonce ukazují, že děti, které mají informací o sexu dostatek, začínají pohlavní život později a bezpečněji. Záleží přitom nejen na množství informací, ale i jejich formě. Reality show právě tím, že jsou odkazů na sex a erotiku plné, dávají příležitost nejen k tomu, aby rodiče poskytovali informace, ale aby s dětmi procvičovali i komunikační dovednosti, formování postojů a schopnost je obhájit. "Ten, kdo chce vychovávat, by měl být pro dítě důvěryhodný a autentický," tvrdí H. Fifková. "A těžko toho dosáhne rodič, který řekne: ,Na to se nesmíš dívat, na to jsi ještě malý.' Dítě bude chtít přinejmenším srozumitelně vědět proč."

Boj, nebo spolupráce?

Navzdory průzkumům vypovídajícím o zaměření na sex a erotiku se však diskuze na internetu točí kolem docela jiného tématu. Na otázku, proč reality show sledují, lidé častěji odpovídají: "Fascinuje mě možnost sledovat, co se mezi těmi lidmi odehrává, jak ta skupina funguje, jaké vztahy se mezi nimi utvářejí, jak bojují o moc a jestli si pomůžou."

Když se sejde malá skupina lidí, kteří se mezi sebou neznají, začne se formovat skupinová dynamika. Výjimkou nejsou ani skupiny soutěžících v reality show. Velmi záhy si skupina začne stanovovat pravidla toho, co je a co není přípustné, tedy skupinové normy. Od členů skupiny, chtějí-li ve skupině zůstat, se pak očekává konformita, tedy podřízení se těmto skupinovým normám. Určitá pravidla jsou dána samotnou soutěží, tedy že skupina je odříznutá od zbytku světa, a porušení tohoto pravidla je sankcionováno pořadateli vyloučením ze soutěže. Do jisté míry se toto vnější pravidlo přenáší i do skupiny, která vybočení (např. tajný telefonát domů) vnímá jako snížení vlastního významu. Z určitého hlediska lze takové vybočení tolerovat (jsem tu s cizími lidmi v bláznivé soutěži, rodina je důležitější). Na druhou stranu právě pro skupinu, kterou drží pohromadě závazek nebýt v kontaktu s vnějším světem, je takovéto "pochopitelné" vybočení nepřijatelné. Vztah k pravidlům a autoritám se považuje za velmi stabilní prvek osobnosti a záleží na jednotlivých členech, nakolik bude skupina jako celek své normy respektovat.

Kromě osobnostních faktorů je však důležitá i situace, která začne vyžadovat přebírání určitých sociálních rolí. V reality show se do popředí dostává schopnost vycítit, co se ve skupině děje, a využít toho k vlastnímu zviditelnění, k pobavení vlastnímu a ostatních. Proti tomuto soupeřivému využití schopnosti empatie stojí snaha druhého podržet, pomoci mu, dát mu prostor. To vše je na obrazovce vidět a je otázka, čemu nakonec soutěžící i diváci dávají přednost. Paradoxně totiž může ve skupině zůstat někdo, kdo konflikty vyvolává, protože se "aspoň něco děje," než někdo, kdo se je snaží urovnávat.

Vliv situace na skupinovou dynamiku zkoumali Zimbardo, Milgram a jiní a zjistili, že člověk se může pod tlakem situace chovat zcela jinak, než jak se chová v běžném životě. "Dobří" lidé dělají "zlé" věci, pokud jsou v situaci, která jim k tomu pomůže (viz S. Hubálek v anketě). Jak se chovají účastníci v reality show, tedy nemusí být skutečně to, jak se běžně chovají a jací jsou.

Také je třeba mít stále na paměti, že nejde o řízený vědecký experiment a že skupinová dynamika, kterou vidí divák, je velmi zkreslená a výběrově směrovaná k určitým stereotypům. Ten, kdo se v televizním sestřihu jeví jako vůdce, slabý, poražený nebo vítěz, může mít ve skupině zcela odlišnou pozici, roli, která se však v sestřihu neprojeví, protože se jaksi nehodí do "příběhu" vytvářeného režisérem.

A jak dál?

X a Y se účastnili reality show ve Francii. Pár dní poté, co se nastěhovali do vily, zamilovali se do sebe. To jim vydrželo až do konce soutěže, resp. do chvíle, kdy ze soutěže odešli. V tom okamžiku se každý z nich vrátil do své každodenní reality. Zůstali sice v kontaktu, ale o lásce se mluvit nedalo. Až po nějaké době zjistili, že jimi zkušenost s pobytem v reality show natolik otřásla, že nejsou schopni ji s nikým jiným sdílet. Vrátili se k sobě, vzali se, pořídili si dítě a spokojeně žijí dodnes. Mezi bývalými soutěžícími jsou však spíš světlou výjimkou.

Častější jsou případy, že bezprostředně po odchodu "z vily", "z ostrova," tedy z reality show, jsou soutěžící slavní, dostávají nabídky od časopisů, televizních stanic a peníze a zájem se jen hrnou. Ovšem jen do chvíle, kdy vila vyplivne dalšího soutěžícího a zájem, peníze a sláva se ztrácejí. Bez možnosti sdílet tuto zkušenost se svými přáteli a rodinou, bez perspektivy dalšího výdělku se ozývají mnohem krušnější pocity, než jaké prožívali před zraky kamer.

Realita tu tedy je, i když určitě ne ta, kterou se televizní stanice snaží prodat.

Literatura:

Hučín, J. (2001). Soukromí v přímém přenosu, in Psychologie dnes, 12. Praha: Portál.

www.vyvoleni-tv.cz

www.bigbrother-tv.cz

www.realityshows.com