„ČECH BEZ ROZDÍLU NEMŮŽE NESKLONITI HLAVU V ÚCTĚ PŘED KULTEM, JENŽ PO TAK DLOUHÉ VĚKY BYL (A DOSUD BÝTI NEPŘESTAL) POSILOU A ÚTĚCHOU PŘEDKŮM NAŠIM V DNECH RADOSTI I BOLESTI A JENŽ BYL ZÁROVEŇ PROJEVEM KULTURNÍHO OSAMOSTATNĚNÍ NÁRODNÍHO, JEŽ HLEDALO VLASTNÍHO VŮDCE A VLASTNÍ CESTU DO BRAN VĚČNOSTI.“ (Josef Pekař: O smyslu českých dějin)

Položil jsem prsty na klaviaturu malých varhan a očima zalovil v notové osnově kancionálu. Prázdnou třídou opakovaně zaznělo několik akordů. Před příchodem žáků jsem si chtěl zopakovat prstoklad, abych byl při hře jistější. Hru na varhany jsem v podstatě neovládal a těch pár akordů bylo vše, čeho jsem byl schopen. Vznešený zvuk varhan však i z té trošky tónů dokázal rozehrát majestátní chorál. Přestože nevycházel z píšťal na chrámovém kůru, ale z malého reproduktoru, vyzníval slavnostně. Přestal jsem hrát a napínal uši: Pan školník otevřel školu a budovou se začaly rozléhat hlasy dětí. Moje zkouška musela skončit.

Byl nejvyšší čas, neboť vzápětí se do třídy doslova vřítila Nikola, následovaná Ladou, Lukášem, Markem a Naďou.

„První!“, vítězoslavně křičela Nikola směrem k poraženým spolužákům, kteří dnes ztratili cenné vteřiny v šatně.

„Druhá,“ opravil jsem ji s úsměvem a upozornil tak na svoji přítomnost.

Dnes byla na řadě Barbora. Hned jak si položila tašku k lavici, odešla k tabuli, cestou nahlédla do stojacího kalendáře na mém stole a křídou napsala do připraveného rámečku: „28. září - Václav.“ (Tehdy ještě nebyl tento den státním svátkem.) Na okenním teploměru přečetla venkovní teplotu a potom se podívala k nebi. Na tabuli namalovala mráček a připsala „9 °C“. Když si ostatní opisovali do svých kalendářů dnešní údaje, mnozí pochopili, proč jsou na katedře postaveny varhany.

Zazvonilo. Všichni se postavili na svých místech do pozoru a hleděli na mě. V tu chvíli už musel mít každý na lavici připravené pomůcky na první hodinu a v kalendáři napsané jméno a zaznamenané počasí. Stál jsem dva kroky před tabulí a díval se po třídě, zda jsou všichni tam, kde mají být, a zda dělají to, co mají dělat. Když už se postavil i Honza a Martin se přestal pohupovat z nohy na nohu, otevřely se dveře a do třídy vklouzla Magda, jako obvykle pozdě, a se zadýchanou omluvou pospíchala na své místo. Omluva jí příliš nepomohla, hned jsem si ji poznamenal na lístek. Dnes byla první napsaná. To jméno jsem naškrabal, jako bych si na těch pěti písmenech chtěl vybít svoji zlobu, že nás ruší v tak důležitém okamžiku. Když už stála na svém místě i ona, mohl začít náš ranní uvítací rituál. Postupně jsem si s každým pohleděl zpříma do očí. Můj pohled pomalu zleva doprava kroužil třídou. Všichni jsme stáli v tichosti, ale jako bychom si říkali: „Vidím, že jsi tady!“ Poté jsme společně nahlas odříkali týdenní heslo, které svým obsahem souviselo s celotýdenním tématem. Hned ráno jsme si tak vždy připomněli, čemu se v týdnu věnujeme, o čem si povídáme, co prožíváme. Každý týden jsme měli jiné heslo. Po jeho odříkání jsem několika slovy žáky přivítal ve škole a popřál jim, aby se každému z nich den vydařil. Na závěr ranního uvítání jsme si vždy vzpomněli na ty, kteří ten den nebyli ve škole a pověděli si, proč chybí. Teprve, když zazněla jména nemocných a někdo z přítomných spočítal, kolik nás je ten den ve třídě, pustili jsme se do práce.

 „Cokoli spořádáno jest, dokud spořádáno jest, dotud stojí dobře; vyjde-li co kde ze svého pořádku a rovnováhy, není možné, aby stálo…“ Více než tři století stará slova Jana Amose Komenského neztratila nic ze své platnosti. Má-li mít práce smysl, musí podléhat řádu. A řád stojí a padá s rituály a hranicemi, které jej vymezují. Každý řád je vymezením, tedy vy-mezením - je určen nějakými mezemi, hranicemi.

Děti potřebují hranice, Děti potřebují rituály. Tak se nazývají knihy dvou německých pedagogů, kteří se snaží vysvětlit výchovný smysl těchto zdánlivě jen negativních fenoménů. Jan-Uwe Rogge, autor první knihy, píše například: „Hranice skýtají pomoc, zjednávají ochranu, vytvářejí spolehlivý systém souřadnic, ve kterém se (děti) mohou - přinejmenším určitou dobu - vyznat... Kdo neformuluje žádná pravidla a nestanovuje žádné hranice, intelektuálně a citově děti přetěžuje...“ To samozřejmě neznamená, že by výchova měla spočívat pouze v zákazech a donucování. Znamená to pouze tolik, že pravidla jsou předpokladem úspěšného výchovného působení.

Potřeba takovéhoto zamyšlení souvisí mimo jiné i s charakterem doby a se společenskými změnami v naší zemi, které přinesl konec 20. století. Jistě nebudeme pochybovat o nesporném pozitivním přínosu těchto změn pro demokracii a svobodný život člověka ani litovat toho, že žijeme právě v této době. Naopak, je to pro nás zavazující výzva. O to více však nemůžeme přehlížet určitá úskalí dneška.

Pochopitelný odpor k omezování člověka jakoby se projevil mimo jiné i pohrdáním vším, co má řád. Tato nedůvěra k jakýmkoliv zákonitostem zasáhla i školství. Projevila se zejména v charakteru prostředí některých škol. V rámci velice potřebných a správných změn (jako např. odideologizování učiva, kultivace vztahu mezi učitelem a žákem) tak v mnohých případech v českých školách začala nenápadně klíčit „edukační anarchie“, která v sobě uchovává řadu starých nešvarů. Projevuje se různě: nedůsledností, nedůvěrou, arogancí, nudou, nekoncepčností, pohodlností, neupřímností, strnulostí ... jednoduše: absencí tzv. řádu školy. Pozor, nezaměňujme se „školním řádem“, který často upravuje pouze praktický chod vyučování.

Mám zde na mysli zhruba to, co popisuje J. Pelikán v knize Výchova pro život: „Srozumitelný a pochopitelný systém požadavků, zformulovaný nejen v podobě školního řádu, ale i tradic, je základem pro vybudování klimatu, ve kterém žáci postupně začínají vnímat svou příslušnost k dané societě.“ Bez hranic, rituálů a jasných pravidel takové klima vzniknout nemůže. Ať si edukační anarchisté říkají, co chtějí!

Dnešní ráno se od ostatních dnů lišilo. Týdenní heslo jsme totiž neříkali, ale zpívali. A tak, když jsme si navzájem pohlédli do očí, přistoupil jsem k varhanám a s velkým soustředěním položil ruku na klávesy. Místo obvyklého „tři, čtyři“ zazněla krátká předehra. Ruce se mi klepaly, ale trefil jsem se. Kývl jsem hlavou a společně jsme začali zpívat:

„Svatý Václave, vévodo české země,

kníže náš, pros za nás Boha,

svatého Ducha! Kriste, eleison.

Ty jsi dědic české země,

rozpomeň se na své plémě,

nedej zahynouti nám ni budoucím,

svatý Václave! Kriste, eleison.“

Zpěv svatováclavského chorálu nebyl jedinou připomínkou této velké osobnosti české historie. Osobnost sv. Václava nás provázela celým prvním stupněm. V prvním ročníku byl poslední zářijový týden věnován tématu „Česká země“, ve druhé třídě jsme navštívili Budeč, kde se kníže Václav vzdělával, ve třetí jsme stanuli na posvátném místě posledního odpočinku jeho ostatků ve svatovítské katedrále na Pražském hradě a o rok později jsme v rámci cyklu „Cesta po Čechách a Moravě“ uctili jeho památku přímo ve Staré Boleslavi, kde byl zavražděn.

Na Budči

„...SVÉHO PAK STARŠÍHO SYNA VÁCLAVA, HOCHA VROUCÍ MYSLI, DAL NA VZDĚLÁNÍ V ZÁKONĚ BOŽÍM A V PÍSMĚ NA HRAD, JENŽ SE NAZÝVÁ BUDEČ, KDE BYL A JE KOSTEL ZASVĚCENÝ OD JEHO BRATRA A PŘEDCHŮDCE SPYTIHNĚVA KE CTI KNÍŽETE APOŠTOLŮ BLAHOSLAVENÉHO PETRA....“ (Kristiánova legenda, 10. století)

Drápali jsme se lesem do příkrého kopce. Bylo mokro, všude plno bláta, které se nám lepilo na boty a přes obličej nás šlehaly větve keřů. Červenou značku jsme ztratili asi před hodinou za železniční zastávkou Kováry, odkud jsme vyrazili. Nezbývalo než podle mapy zvolit náhradní trasu a doufat, že povede k cíli.

Šel jsem první, za mnou se prodíralo jednadvacet dětí a celý zástup uzavírala Blaženka. Zarostlá úzká cestička byla jediným, avšak pouze dočasným vodítkem. Po chvíli se ztratila i ona a porost zhoustl. Když jsme se prodrali větvemi, stanuli jsme na rozlehlé, mírně se svažující travnaté plošině. Nejprve jsem si nebyl jist, kde se nacházíme, ale když jsem za keři zahlédl vršek kopce, skrývající pod korunami mohutných kaštanů rotundu a hřbitov, v duchu jsem se zaradoval.

Došli jsme nahoru a zastavili se u základů někdejšího kostela Panny Marie. Byli jsme u cíle naší cesty. Ploché kameny, vystupující mírně nad okolní trávník, ukazovaly půdorys této malé stavby z 10. století. Rozmístili jsme se podél zbytků obvodové zdi - děti kolem lodi s půlkruhovitou apsidou a já s Blaženkou k bývalému západnímu průčelí. Všichni jsme stáli čelem k pravděpodobnému středu kostela a navzájem si viděli do tváře.

Promluvil jsem o významu tohoto místa a připomněl historické údaje, které už žáci znali ze školy. Vyprávěl jsem o tom, jak se zde učil mladý kníže Václav a oni se jen rozhlíželi a hledali, kde stojí ta jeho škola. Svoji promluvu jsem zakončil myšlenkou, že na tomto místě bychom vlastně nejlépe vzdali úctu sv. Václavu, kdybychom se zde také učili. Mnozí to možná považovali za žert, protože zde žádnou školu neviděli a nevěřili proto, že bych to mohl myslet vážně. Já jsem však zavolal službu a z batohu vyndal balík sešitů z českého jazyka. Žáky jsem vyzval, aby si připravili psací potřeby. Rozložil jsem velký arch balicího papíru s několika předepsanými slovy a poprosil Blaženku, aby jej před ostatními držela. Překvapení druháci poklekli na kolena a otevřeli školní sešity. Na základech románské stavby začali přepisovat text:

„Budeč, 17. října 1996. Právě stojíme na místě, kde se učil kníže Václav.“

Pocítil jsem nevýslovné štěstí, neboť jsem byl přesvědčen, že se tito školáci z Karlína právě stali budečskými spolužáky knížete Václava. Po více než deseti stoletích si zde i oni upevňovali písmo. A nejen písmo.

VÝCHOVNÁ SÍLA GENIA LOCI

Každé památné místo má svého genia loci. Genius loci, tedy duch místa, to je nepřenosné zrcadlo, nastavené všem událostem, které se kdy na tom místě staly. Má schopnost navždy uchovat všechno, co se v něm zrcadlilo a citlivý lidský pohled se tak může setkat s časy a osobnostmi dávno minulými. Na Řípu s praotcem Čechem, na Vyšehradě s Horymírem a ve Staré Boleslavi se svatým Václavem. Jakoby se zde zastavil čas. Myslím, že je třeba na ta místa děti vodit a učit je hledět do tohoto zrcadla, neboť především v něm je možné znovu spatřit obrazy našich dějin. Nevadí, že tyto obrazy nejprve dětská fantazie přemaluje k nepoznání. Doba, kdy se na ně člověk dívá se zatajeným dechem, pro ně teprve přijde. Nemohla by však přijít, kdyby v tom zrcadle každý viděl jen sám sebe. A tomu správnému pohledu se musí nejprve učit.

Ve Staré Boleslavi

„...A TEHDY VYBĚHL CELÝ ZÁSTUP ZLOSYNŮ ZE SVÝCH ÚKRYTŮ A S MNOHA MEČI A KOPÍMI PROTI NĚMU VYRAZIVŠE A TĚŽKÝMI RANAMI SE NAŇ SÁPAJÍCE, ZAHUBILI HO PŘEDE DVEŘMI CHRÁMU...“ (Kristiánova legenda, 10. století)

Pan děkan Fišer na nás čekal ve staroboleslavském kostele Panny Marie. Byl to ten méně významný ze dvou, respektive tří zdejších kostelů, přesto byla jeho historie a především cennost, jež ukrýval, tak silným magnetem, že po staletí přitahoval poutníky z celých Čech. Kapličky podél takzvané Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi, které jsme ráno počítali z autobusu, byly svědky mnoha národních poutí. Dnes sem doprovodily i naši třídu.

Vstoupili jsme do chrámu a potichu se rozhlíželi barokním prostorem. Pan děkan seděl sám v jedné z předních lavic. Přivítal nás a po několika slovech nás pobídl k oltáři. Zastavili jsme se před kněžištěm a naslouchali zde slovům o posvátném předmětu, který je v tomto kostele ukryt - o staroboleslavském paládiu. Tento měděný pozlacený reliéf Madony s Ježíškem byl od svého vzniku uctíván jako ochranný obraz - paládium země české. Podle legendy dala paládium zhotovit buď kněžna Ludmila nebo je s sebou přinesli už Cyril a Metoděj. Uctíval je kníže Václav, ale později bylo záhadně ztraceno. Až po mnoha letech bylo prý nalezeno orajícím sedlákem právě na místě, kde byl později postaven tento kostel.

Po krátkém výkladu se důstojný otec odmlčel a zmizel v sakristii. Za chvíli se vrátil a v ruce držel paládium země české. Zblízka jsme hleděli do tváře Bohorodičky s Ježíškem. Bylo nám jasné, že ten malý modrý obrázek ve stříbrném rámu měl nesmírnou hodnotu. Pravda, někteří žáci jej začali považovat za opravdu cennou věc až ve chvíli, kdy viděli jak pan děkan při odchodu z chrámu spouštěl bezpečnostní zařízení. Pro několik jedinců byla dokonce tlačítka řídícího panelu tohoto zařízení daleko důležitější než drahokamy v rámu samotného paládia. Když za námi zaklaply dveře kostela, všichni jsme si uvědomovali, že jsme spatřili předmět mimořádné důležitosti. Přesto nás vrchol naší dnešní poutě teprve čekal.

Prošli jsme Starou Boleslaví až ke kostelu sv. Václava. Byl obehnán bílou zdí a v jeho těsném sousedství stál ještě malý kostelík sv. Klimenta. Sotva jsme vstoupili do kostela, zahájil otec Fišer další historickou přednášku. Žákům začala docházet trpělivost. Ne že by je snad oltář od Karla Škréty nezajímal, ale bylo znát, že by se přece jen raději honili mezi pilíři svatostánku. Když jsme si prohlédli hlavní loď a odborný výklad byl u konce, zastavili jsme se u vchodu do krypty. Všechny jsem umlčel svým imperativním pohledem.

„Opravdu nerad bych teď někoho z vás napomínal,“ řekl jsem důrazně a následován netrpělivými kroky žáků jsem sestupoval do podzemí. Ocitli jsme se mezi sloupy původního kostela sv. Kosmy a Damiána, tedy kostela, do kterého 28. září roku 935, či snad 929 podle Kristiána, spěchal kníže Václav k ranní modlitbě. Procházeli jsme nízkým prostorem až k tumbě, která stála v jeho středu. Zde byl původní Václavův hrob. Vlevo od tumby jsme spatřili bývalý vchod do kostela. Před ním byl kníže Václav zavražděn svým bratrem Boleslavem a jeho družiníky.

Položili jsme sem červený karafiát, který jsme s sebou přivezli jako projev úcty k našemu národnímu světci. Stoupli jsme si do půlkruhu a začali zpívat svatováclavský chorál. Naše hlasy se rozléhaly podzemním prostorem a ozvěnou se odrážely od kamenů, které byly kdysi potřísněny krví českého knížete. Byl to velice intenzivní zážitek. Plémě z Lyčkova náměstí prosilo na tomto posvátném místě dědice české země, aby nedal zahynouti jemu ni budoucím.

ČESKÁ STÁTNOST V ČESKÉ ŠKOLE

„Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily,“ řekl první československý prezident Tomáš Garique Masaryk. Pozdější rozpad Československa jeho slova nevyvrátil, ale naopak potvrdil. Když původní ideály státu nepřežijí, nepřežije ani stát.

A k čemu je pro člověka vlastně stát dobrý? Stát je jistotou občana, měl by jej chránit a pomáhat mu. Není-li tomu tak, není to chyba tohoto politického uspořádání jako takového, ale chyba a nedostatek těch, kteří stát řídí. Ostatně sám Masaryk ve Světové revoluci napsal: „Stát, ani stát demokratický, není institucí božskou, vševědoucí a všemohoucí, ... (je) jen institucí lidskou, a po případě velmi lidskou se všemi slabostmi, avšak i dokonalostmi těch lidí, kteří jej organizovali a kteří jej vedou...“. Přes všechny tyto slabosti však považoval Masaryk existenci státu za nezbytnou a dosud nejlepší.

Mohlo by se zdát, že takovéto politologické úvahy jsou školské problematice značně vzdáleny. Nedejme však na pouhý první dojem. Tyto otázky jsou pro nás velice důležité a to nejenom proto, že školská politika je řízena státem - stát by se měl starat o vzdělání a výchovu svých občanů. Aby toho byl stát schopen, musí fungovat, a aby mohl fungovat, musí být stále živé a aktuální ideály, které stály u jeho zrodu. Ideály mohou žít pouze v lidech. Vyvstává tedy zásadní otázka, kdo je má mezi lidmi šířit a udržovat? Mají je předávat rodiče svým dětem? Jistě také, ale hlavní úloha rodičů je přece v budování rodiny. První, kdo dítě jako samostatnou osobnost uvádí do společnosti, je učitel. Prvními spoluobčany dítěte jsou jeho spolužáci. První společenskou organizací, jejímž se dítě stává členem, je školní třída. Nejprve ve škole mateřské, potom v základní. Zde začíná důležitý socializační proces. Škola člověka zespolečenšťuje a měla by jej rovněž znárodňovat a zestátňovat. Pozor, samozřejmě nikoliv ve smyslu vlastnickém, ale ve smyslu ideovém. Člověk musí být vychováván k úctě ke svým spoluobčanům, k úctě k národu i státu. Nikoliv úctě slepé a povinné, ale úctě kritické a opravdové. Takové je poslání učitele.

Když jsme se před kostelem rozloučili s panem děkanem, dostala neposednost dětí příležitost k vybití. Oznámil jsem všem, že při zdi kostela se nalézají fragmenty listu Kristiánovy legendy. Úkolem bylo všechny kousíčky posbírat a stránku rukopisu z nich sestavit. Ostatní jsem ponechal jejich přirozené soutěživosti. Za půl hodiny byl skoro celý text sestaven. Chyběly asi tři čtyři útržky, které se už nepodařilo objevit. Ani já jsem je ve škvírách kostelního zdiva nenašel, přestože jsem je sem před čtrnácti dny s kamarádem schovával. Nutno ale přiznat, že daleko více než těch pár útržků nám tentokrát chyběla znalost latiny.

Svatováclavský kult se mi u mých žáků podařilo asi nejvíce upevnit v pátém ročníku, kdy jsem u příležitosti 28. září nezadal žádný domácí úkol. Úcta žáků k tomuto ochránci byla tentokrát naprosto upřímná a spontánní.