Výjimku představovaly vyučovací stroje pro výcvik v autoškolách, s programy na témata „křižovatky, dopravní značky, pravidla silničního provozu“, které, spolu s automobilovými trenažéry, přispěly k významným časovým a finančním úsporám při přípravě uchazečů o řidičský průkaz.

V těch dobách se objevily na trhu i různé magnetofony, diaprojektory, filmové projektory, jejichž využití při výuce umožnilo učitelům doplnit výklad o názorné ukázky. Poněkud nepřesně byly pojmenovány „didaktická technika“, i když byly původně určeny k běžným, komerčním účelům.

V současnosti, spolu se zaváděním výpočetní techniky do škol, se objevil problém: Jaké místo má, za této situace, zaujmout učitel? Kam jej zařadit? V článku Bořivoje Brdičky Zajímavý pohled na využití technologie ve školách, je uvedeno, že „Rovnice: dítě + počítač = učení je neúplná a jedině správná je: dítě + počítač + zapojený učitel = učení“. „Jinými slovy – klíčový je učitel a ne počítač!“

Poslední tvrzení je v pořádku. Učitel je ve druhé rovnici skutečně nezastupitelný, ale jen v případě, že splňuje podmínky, které v této rovnici pro její stručnost nejsou uvedeny. Ale také, podle mého názoru, nemusí být tato rovnice v pořádku z hlediska umístění učitele i jeho poslání. Místo „zapojený učitel“ použiji „didaktický technolog“ a místo „dítě“ „žák“. Potom má rovnice tvar: „didaktický technolog + počítač + žák = učení“. A proč je didaktický technolog na prvním místě? Proto, že má z hlediska didaktické technologie ovlivnit jak konstrukci počítače, tak i jeho programovou náplň. První požadavek je zatím mimo možnosti pedagogů. Počítače jsou převážně řešeny pro komerční a konstrukční účely, ale i tak jsou zdrojem informací ze všech možných oborů. Jiná situace je u jejich programové náplně. Tu můžeme didakticky ovlivnit, např. podle didaktického manuálu společného jak pro výuku teorie, tak i praxe (viz ZDE a ZDE).

Je otázkou, kdo bude tvorbu programů pro počítače didakticky ovlivňovat? Jejich odbornou náplň zpracuje technik. Pokud bude mít potřebné didaktické znalosti, může tyto požadavky respektovat souběžně.

Jak by mohlo didaktické řešení programu vypadat, jsem uvedl ve svých předešlých příspěvcích. Kdo zaručí, že výrobce programů nedá přednost svým komerčním zájmům před potřebami výuky? V takovém případě hrozí nebezpečí, že počítače budou ve školství pouze zdrojem poznatků a informací.

Pokud se vrátíme k názvu tohoto příspěvku „Učitelé na rozcestí“, existují tři další možné cesty pro naše pedagogy:

1. Pokračovat ve výuce bez počítače.
2. Zapojit do výuky počítač, ale jeho využití řešit podle vlastního programu výuky.
3. Zapojit do výuky počítač spolu s didakticky, profesionálně zpracovaným a dodaným programem.

Třetí cesta se jeví jako ideální, pokud budou splněny výše zadané podmínky.

Jak bylo uvedeno, rozhodující místo ve výuce patří učiteli. Žádný počítač jej z této pozice nemůže vyřadit. Pouze počítač s kvalitní programovou náplní, kterou dostane učitel hotovou, může jej zastoupit, ale pouze na tu část výuky, jakou mu učitel přidělí.

V žádném případě nebudou z výuky vyřazováni ti pedagogové, kteří i při skromných materiálních podmínkách dokáží kvalitně učit a vychovávat. Jistě rádi vzpomínáme na některé své učitele, kteří jsou pro nás dodnes vzorem.