Učebnice, vzdělávací rozhlasové pořady, filmy nebo televizní programy vždy byly co do výrazových prostředků v každém z těchto médií jedny z nejkonzervativnějších (a to je ještě eufemismus). Šance změnou média změnit myšlení a vidění zůstávala ve školství do značné míry nevyužita.

Ve vztahu školy a  internetu nastává v tomto poměru sil zásadní zvrat.  Dalo by se říci, že internet odolává snahám o jeho využití jako nástroje monologického pojetí výuky a že každého účastníka - bez ohledu na to, zda k němu někdo přistupuje s intencí vzdělávat nebo být vzděláván - vtahuje do procesu, který má silné edukativní rysy (a to i tam, kde se na první pohled o vzdělávání nejedná), ale bez tradiční asymetrie rolí. Internet je totiž vzdělávacím i demokratizujícím prostředím par excellence nejenom tou či onou náplní, ale samou svou strukturou, svými (převážně nepsanými) pravidly hry.

Přibližme si tento rozdíl oproti starším médiím právě na příkladu pravidel hry. Rozhlasový přístroj má určitý počet konflíků, které stačí k jeho ovládání, jednotlivé stanice mají vysílací schéma, za legální užívání přístroje se platí poplatky, vysílají převážně profesionálové, nad interakcí převažuje monolog. Předvolby na přijímačích spolu s omezeným dosahem vysílačů  většinou uživatele brzy usadí v několika málo „kanálech“.  Část potřebných pravidel je zachycena  v návodech, ostatní se šíří jako folklor. Pravidla jsou jednoduchá a po léta neměnná.

Internet nemá žádný svůj vlastní přístroj - momentálně využívá kombinace telefonu a obrazovky. Není časově vázán na „vysílací  schéma“. Jeho dostupnost není podmíněna prostorovou blízkostí „vysílače“, ale pouze zvídavostí, jazykovými schopnostmi a dostatkem času a zčásti peněz na straně účastníka, který snadno může být i „vysílajícím“. Škála plateb je pestrá, nicméně velká část internetu je zdarma (respektive platby jsou skryty, zejména v poplatcích za telefon). Podíl laiků je obrovský. Některé žánry internetu nemají vůbec žádné rysy  monologického „vysílání“, ale kdosi poskytuje prostředí pro mnohohlasý dialog. Pravidla hry se neustále vyvíjejí a jejich změny jsou převážně konsenzuální (co se osvědčí, to - nějakou dobu - zůstává). Není tak možné být delší dobu přítomen „na internetu“ a neúčastnit se tohoto permanentního pedagogického procesu.

Pro pedagogiku snad nejzásadnější novum internetu je, že  dospělý zde není synonymem vzdělávajícího a nedospělý vzdělávaného. Požadavky na pružnost, tvořivost a hravost, které jsou příznačné pro internet, způsobují, že v určitém věkovém rozmezí bývají naopak těmi pedagogicky úspěšnějšími ti mladší. Obě věkem podmíněné role si mají co nabídnout: starší zkušenost, mladší tvořivost.

Jsem přesvědčen, že škole se - k jejímu štěstí - tentokrát už nepodaří vnutit tomuto novému médiu své staré monologické schéma a udělat si z něj dalšího úslužného pomocníčka - jednak proto, že toto schéma konečně začíná být na ústupu, jednak proto, že  internet stojí a padá s interaktivitou. Škola proto bude pouhým užíváním tohoto média radikálně proměněna, a ne už jen krotce „reformována“. Snahy o pedagogiku na internetu jsou tedy - nolens volens - snahami radikálně reformními.

K těmto a podobným závěrům jsem docházel mimo jiné právě na základě svých četných pokusů o pedagogické působení na internetu. Už kvůli vysoké - a stále narůstající - heterogenitě internetu jde o řadu různorodých aktivit, které lze seřadit podle stoupající radikálnosti. Začínal jsem krotšími dílčími postupy, nicméně u řady z nich jsem zůstal jako u užitečných pomůcek, které jen pozměňovaly svůj význam tím, jak se postupně stávaly součástí hybnějšího systému. Jednotlivé kapitolky budou tedy charakterizovat stále radikálnější fáze, jež ale nepopírají vše předchozí.

E-mailová komunikace

Vyučuji na dvou vysokých školách, jednak již léta na fakultě architektury ČVUT, jednak paralelně donedávna na DAMU a nyní na FAMU. Jsou to varianty úvodu do sociální ekologie a jejích metod.  Studentům z řádného studia nabízím zvýhodnění písemné zkoušky vypracováním seminární práce, kterou musejí ústně přednést a vystavit se případné  kritice  kolegů. Téma je vždy výsledkem dohody, u doktorandů se  snažím, aby jim přineslo sociálně ekologický pohled na téma jejich doktorské práce. Může jít o proslov spatra, obvykle je to ale text, který mi posílají předběžně jako přílohu e-mailu. Provedu gramatickou korekturu, přidám otázky a tipy na literaturu či experty a u zajímavých prací se dotáži, zda mohu jejich konečnou verzi zveřejnit na některých z webových stránek, kde jsem (spolu)animátorem (http://diskuse.hrad.cz - tyto stránky jsou momentálně pozastaveny, http://forum.isu.cz a dvoje studentské stránky). Tím do jisté míry simuluji požadavky, jaké na zveřejnění klade profesionální redakce. Žádný text nezůstane bez pedagogické zpětné vazby, je vyloučené opisování „referátů“ (tato odpudivá nákaza zasáhla i vysoké školy, mimojiné z internetu).

Studenty, kteří mě úrovní své písemné zkoušky potěší a někdy i překvapí, požádám při zapisování známky do indexu o e-mailovou adresu. Obracím se pak na ně někdy i po letech s výzvami k účasti na nějakých projektech.  E-mailové adresy se mění, většina ze studentských “hvězd“ zapadá do rutiny, postupně ale vystupuje do popředí několik trvale pulzujících osobností, které bych mohl nazvat komunikátoři. Vrátím se k nim později.

Mailová korespondence je neocenitelná u prací podmiňujících dosažení nějakého akademického titulu. Dostávají se mi do rukou  od bakalářských po profesorské a přiznávám se, že ve svém nasazení nerozlišuji, jsem-li zrovna vedoucí, konzultant nebo oponent.  Rozesmutní mě, když dostanu  práci se zásadními nedostatky, které by se bývaly daly snadno odstranit, ale na niž už mohu jen napsat posudek. E-mailový dialog je pro studenta šance získat zpětnou vazbu, jaké se mu - jak je z jeho projevu často zřejmé - mnohdy nedostalo za celé studium. Míra neznalosti toho,  co vůbec znamená práce s textem a jaká je úloha pisemného sdělování ve vědě nebo v komunikaci o kultuře, mě u posluchačů - často studentů druhé vysoké školy - nepřestává šokovat (“gramatika“ je to poslední, co mě trápí). Zaměňuje se psavost a přemýšlení, citování a krádež, vyvození vlastních závěrů z  textu a jeho apriorní „hodnocení“, zpracování literatury a množství položek v seznamu.

Závěrečná práce bývá často nejenom prvním, ale bohužel i posledním intelektuálním vzepětím nadaného studenta. Na psaní - ale tím i na možnost vstoupit do veřejného dialogu - mu pak už nezbývá čas, odvaha, vůle. Jedné nadaci jsem navrhl projekt zveřejňování vynikajících studentských prací - všechny  vybrané by vyšly na internetu, ty nejlepší a z tematického hlediska obecněji sdělné knižně. Nadace zaměřená na rozvoj pedagogiky to bohužel neuznala za dost důležité. Naštěstí se tomuto úkolu  stále více věnuje jeden z mých komunikátorů, student architektury Martin Sviták.  Jemu samému to přineslo nevídaně brzo ovoce:  jeho práce zaujala čínského architekta pracujícího v projekční kanceláři v Londýně natolik, že ho doporučil své sestře do její projekční kanceláře v Makau. Dnes je tam Martin, který přerušil studium, na roční stáži.

Školní web: slepá ulička?

Potěšen přínosností e-mailové korespondence pedagoga se studenty usoudil jsem, že by se tato forma komunikace mohla stát významnou součástí výuky. Každá vysoká škola má dnes své webové stránky a své profesionály, kteří je spravují, takže proč toho nevyužít k řešení nějakého společensky významného problému, jakým je například absence dialogu mezi studenty různých oborů (často ale i mezi studenty jednoho ročníku téhož oboru, kteří se ani neznají jménem). Obory, které spolu v meziválečné době živě komunikovaly, jako třeba (avantgardní) architekti a (avantgardní) divadelníci, se dodnes nevzpamatovaly z totalitního tabu na jakýkoli centrálně necenzurovaný dialog mezi nimi. Pokusil jsem se tedy pomocí tohoto „nejmodernějšího komunikačního prostředku“ získat studenty obou škol, kde jsem učil, FA ČVUT a DAMU, pro dialog o veřejném prostoru: budoucí architekti ho přece budou fyzicky formovat a mladí divadelníci - okouzlení fenomény jako street theatre nebo public art - ho budou  animovat. Ač jsem působil  na katedře divadelní antropologie, tehdejší vedení DAMU  tento koncept nepřesvědčil. Fakulta architektury sice svolila, že projekt „zaštítí“,  také na základě tohoto souhlasu se mi podařilo získat čtvrtmilionový grant od Vzdělávací nadace Jana Husa, FA ho přijala na své konto - ale získané prostředky pak na projekt neuvolnila. Absurdní divadlo skončilo pohoršeným vrácením nevyužitého grantu. Chování obou elitních vysokých škol připomínalo imunitní reakci.

Jedna ze studentek divadelní antropologie, Hana Šmýdová,  právě přecházela na školu, která se pyšní tím, že se v ní na tvořivost klade ještě větší důraz než mezi divadelníky a architekty - tehdy se jmenovala Institut základů vzdělávání.  Pro svou bakalářskou práci si zvolila případovou studii věnovanou tomuto pokusu o dialog studentů dvou vysokých škol podporovaný internetem a dalšími médii. Její pionýrská práce, která byla založena na dovedně vedených rozhovorech s autorem tohoto článku a s jeho studentskými komunikátory a mapovala v duchu zúčastněného pozorování rodící se  model radikálně partnerského dialogu, byla odmítnuta - a to tak ostře, že jí bylo „doporučeno“, aby práci vůbec nepřihlašovala k obhajobě. Už nestuduje.

Tehdy jsem pochopil, že snahám otevírat nové - dialogické, partnerské, participativní - komunikační prostředí v našich i seberenomovanějších vysokých školách nepomůže ani internet. To byl jeden z důvodů, proč jsem se těžiště svého „pedagogického“ působení rozhodl přenést mimo univerzitní půdu, a redefinovat tím svou  roli z profesionální a institucionální do polohy spíše občanské. Kromě negativního důvodu, jímž byla neprůchodnost, jsem měl i daleko silnější motiv veskrze pozitivní: zkušenost ze spolupráce s některými vynikajícími studenty.

Koncept létajícího pedagoga

Vzdělávací nadace Jana Husa se tehdy zachovala mimořádně trpělivě a po jistém váhání grant udělila ještě jednou - sice v podstatně skromnější podobě, nicméně pedagogovi komunikujícímu mimo rámec školy se studenty vytvářejícími vlastní webové stránky. Dokonce se mi podařilo několik z nich propojit mezi sebou, takže vytvořili společný systém vzájemného odkazování, který nazvali Prstenec.

Prvním z nich byl tehdy ještě student architektury na FA ČVUT Marek Lehmann, který po domácku produkoval pozoruhodné stránky www.archinet.cz. Ten mě upozornil na jednoho již bývalého studenta FA ČVUT, zmíněného Martina Svitáka, který našel vlídnější prostředí ke studiu na FA Technické univerzity v Liberci a mimo školu vytvářel unikátní stránky www.ideon.cz. Byl jsem tehdy v Liberci ve vědecké a umělecké radě, tak jsem se ještě jednou pokusil tuto školu, známou její liberální atmosférou, přemluvit k „zaštítění“. Samozřejmě, že to nedopadlo. Podobně jako to nakonec nedopadlo ani v nadačním fondu České komory architektů Arcus, v první fázi tak  vstřícném. I když mi to nikdy nikdo neřekl naplno, z náznaků a útržkovitých poznámek mi vyvstával možný hlavní důvod: to bychom měli platit za to, že někdo pod naší hlavičkou bude neodborně kritizovat architekturu a nás architekty?

Posléze jsem ale pochopil, že hlavním ani jediným  nepřítelem pedagogiky založené  na emancipaci laického živlu nejsou ani vzdělávací instituce ani profesionálové jednotlivých oborů. Tento autoritářský model  prostupuje celou naší společností a na jeho „zažranosti“ se podílejí nereflektovaná rezidua rakousko-uherského byrokratismu, švejkovských forem „odporu“, kolaborace s oběma okupačními režimy jakož i touha bez jakékoli radikální kritické sebereflexe hladce vplynout  do samého lůna gründerského kapitalismu. Zjišťoval jsem u nás podobnou diagnózu kromě školství také v křesťanských církvích nebo v medicíně: žák, laický věřící nebo pacient jsou v očích systémového „kléru“ tím posledním, kdo by měl být brán vážně. Jakkoli je dospělý laik těmito institucemi převálcováván stejně tak jako mladý člověk a dítě, daří se manipulativní moci nad oběma generacemi vládnout tím, že je staví proti sobě. Staví přitom na všemocném principu šikany. Nejvýraznější je to ve vojenství a ve školství: kdo nastoupí o ročník dřív, dostává hodnost “staršího“, který má právo  a mnohdy přímo  povinnost  ty „mladší“ v dalším ročníku šikanovat (kdo nešikanuje, „nezapadá do kolektivu“).

Místo toho, abych tedy vystupoval jako apriorně výše postavený dospělec, začal jsem se s prosbou o spolupráci obracet na některé energií sršící studenty, kteří toho v oblasti počítačové komunikace uměli mnohem víc než já, zato z hlediska jiných komunikačních forem - literárních žánrů, užití fotografie - byli někdy překvapivě staromilští (a/nebo nezkušení). Měli jsme si tedy vzájemně co nabídnout. Do jejich vlastních, žádnou školou nepodporovaných, ale ani necenzurovaných webových stránek, které hravě a přímo chrlivě rozvíjeli, jsem vnášel nové, interaktivní žánry. Na to, abych je mohl realizovat, jsem si získával prostředky jinde. Tak jsem díky  zmíněnému grantu od Vzdělávací nadace Jana Husa nakonec zveřejnil na stránkách Martina Svitáka www.ideon.cz celkem 12 obsáhlých Kursů problémového vnímání s profesionálními fotografiemi (z počátku naší spolupráce ještě studenta UMPRUM) Kryštofa Blažka (kolem 15 na jeden díl). V rámci tohoto článku postačí přehled titulů Kursu (v závorkách je návštěvnost - u dílů IX - XI údaje chybí, protože počítadlo mělo výpadek):

I.: Nové komerční centrum v Praze na Smíchově (1129)

II.: Centrum Liberce očima návštěvníka (324)

III.: Proč je Liberec tak přitažlivé město? (405)

IV.: Vpád do samého centra Tábora (250)

V.: Périférie ještě periférnější? (299)

VI.: Semena povodní (206)

VII.: Na cestách (138)

VIII.: Co je to město (na rozdíl od venkova) (204)

IX.: Co je to venkov (na rozdíl od města)

X.: Sudetský model krajiny: K čemu cesty vzhůru

XI.: Sudetský model krajiny: Důležité detaily

XII.: Skotsko: malé město (237)

Základní myšlenkou tohoto cyklu bylo, že studenti architektury zbytečně brzy propadají „profesionálnímu“ žargonu, který opomíjí jejich bazální zkušenost laických uživatelů a spolutvůrců a vystačí s udělováním abstraktních nálepek a s hodnocením neopírajícím se  o pozorné, osobní a zúčastněné  vnímání. Základem kritického občanského postoje je proto obnova vnímání otupeného zesamozřejměním.

Na tuto strategii navázal další grant, který byl udělen Nadací české architektury. Skládal se ze dvou vzájemně se doplňujících podprojektů. Prvním z nich vedl k půlhodinovému dokumentárnímu filmu Komu patří architektura? Jeho hlavním tématem byly tři varianty vztahu laika k architektuře -  občana vůči architektonicko-urbanistické aktivitě obce, kde žije (pasivita vedení města vůči obchodním řetězcům do něj pronikajícím), zájemce o architekturu jako o umění (každodennost Tančícího domu v Praze) a stavebníka (potíže mladých manželů, kteří se snaží uskutečnit svou vlastní představu o rodinném domě). Jako experti v něm vystupovali dva moji doktorandi, architekti Martin Jirovský jako člen  občanské inciativy ve městě Tábor a Georg von Königsmarck jako soudní znalec se zkušeností z českého i německého prostředí. Kameramanem byl Martin Mareček, který mě před časem oslovil ještě jako student FAMU a do své teoretické diplomové práce se mnou v roli mediologa vedl  (pro mě velice inspirativní)  rozhovor.

Sviták, Šmýdová, Jirovský, Königsmarck, Mareček a několik málo dalších, to jsou komunikátoři. Věnují ve srovnání se svými vrstevníky mimořádnou energii nikoli pouze do toho, aby se sami prosadili, ale aby vytvářeli dialogické komunikační prostředí. Mají co říct, ale stejně tak důležité pro ně je, že své koncepty chtějí testovat a své projekty realizovat spolu s jinými.  Nejsou vůdcovské postavy tradičního typu.

„Létající pedagog“ je pojem, se kterým přišla polská Solidarność - létal proto, že musel kličkovat z jednoho tajného bytového semináře na druhý. Já jsem poletoval proto, abych mohl vykonávat pedagogickou roli bez balastu těžkopádné hierarchické organizace, bez kreditů a známkování. Nemaje „kde hlavu složit“, našel jsem své místo ve virtuálním prostoru studentských webů. Tuto zkušenost jsem si zobecnil: škola, církev nebo mediciína nejsou reformovatelné zevnitř, ale ani zvenčí - je třeba vytvářet něco, čemu kdysi Benda řekl paralelní polis, ale tento koncept nekorumpovat tajnými nadějemi, že až jednou zvítězíme, křesla budou naše.

Druhý podprojekt grantu NČA vycházel z naděje, že se možná přece jen podaří získat šanci pro létajícího pedagoga, který propojuje komunikátory, na další vysoké škole, kam byl zván vrstevníky a kolegy jednoho z komunikátorů, Martina Marečka. Po DAMU, kde byla katedra divadelní antropologie zrušena, jsem měl nastoupit na FAMU, školu, již jsem kdysi vystudoval, Mareček tam měl začít učit od stejného data.  V době, kdy ještě nástup nás obou nebyl zdaleka jistý, se nicméně ukázala jedinečná šance: univerzita ve skotském městě Paisley mě pozvala na  konferenci o venkově -  a na nápad, že tam s Marečkem během víkendu natočíme pohled českého sociálního ekologa na skotskou vesnici, odpověděla tím, že kameramanovi proplatila letenky a dvě noci v penzionu.

Původní představa vytvořit v rámci druhé půle grantu další dokumentární film pro ČT se studenty FAMU byla nejistá. Ex-student a tehdy ještě ne pedagog Mareček s tehdy ještě ne pedagogem Blažkem nakonec zavěsili 66 videosekvencí ze skotské vesnice Skelmorlie na studentském webu dalšího komunikátora, studenta Fakulty humanitních studií Jana Šípka, www.eldar.cz. Tam se také k jakémusi posmrtnému životu přenesl i film Komu patří architektura?

Jednou  z idejí filmu o skotské vesnici bylo, že sociolog z Paisley, který tento projekt na skotské straně prosadil, Simon Smith, bude na oplátku komentovat vybranou českou vesnici. Ukázalo se, že někteří obyvatele Skelmorlie již při natáčení vyjádřili touhu založit tzv. twinning s českou obcí - a tak jsme hledali vesnici nejenom filmově zajímavou, ale také o toto partnerství stojící. Našli jsme ji - bude to Český Šternberk.  Zájemce o partnerství se Skoty vyhledává další energeticky přímo explozivní komunikátorka Renata Knotková, studentka Fakulty humanitních studií.

Létající pedagog se tedy - s chutí - přenesl od akademického zájmu k praktickému vyjednavačství. Skotští přátelé si pouští naše videosekvence, místa natáčení zakreslují do mapky obce a návštěvník stránek bude mít možnost projít si naši práci nejenom chronologicky, ale dalšími interaktivnějšími způsoby čtení, například podle bodů na mapce. Stránky budou mít českou a anglickou  verzi a doufáme, že poslouží jednak k prokrvení vztahů mezi oběma obcemi, jednak jako inspirace pro mnohé další obce v obou zemích.

Nejnovější fáze: pokračování zanedlouho

Zdá se, že na FAMU brzy vzniknou webové stránky za účasti studentů v rámci semináře mediální kritiky, který tam vedu.  Podílí se na nich na tété škole nezávislé studentské  internetové Radio Akropolis, jehož redaktorem je zmíněný komunikátor Jan Šípek. Nepředcházejme ale událostem, které teprve opatrně našlapují.  Je možné, že díky spolupráci studentských a ex-studentských komunikátorů působících převážně mimo univerzitu nakonec létající pedagog bude moci užívat internetu na škole připravující mladé lidi pro práci v médiích.

Samo médium je tím pravým sdělením (Medium is the message), říkával klasik Marshall McLuhan a myslel tím, že si máme všimnout sdělení, jaké přináší nová komunikační situace, kterou médium kolem sebe nastoluje. Internet jakožto nové médium však poprvé mění celkové komunikační prostředí, neboť se stává scénou pro  veřejný dialog, dovolím si dodat. Pedagogika užívající internetu se tak stává součástí tohoto dialogického prostředí a je jím proměňována. Poněkud výlučně znějícímu existenciálnímu konceptu pedagogiky setkávání z 60. let se tak dostalo nečekaného oživení a rozšíření.