Inspirace nejen pro ministerské uši

Silně algoritmický a centralistický způsob výuky se sice dnes trochu „otřásá v základech“, ale ty jsou zatím dobře „ušlapané“. Nejen z důvodu tradice a velikosti organizace školského systému, ale i z vnitřních psychických hlubinných motivů učitele – silného založení na vnitřní jistotě a obávajícího se vnější nejistoty (podporovaného správnou mírou platu). Proto další přicházející změny můžou učitelé vnímat, a dle mé zkušenosti často vnímají, jako ohrožující prvek své pracovní výtěžnosti.

Vědecké závěry současné psychologie jasně hovoří o tom, že neexistuje vnější motivace, která by pohnula člověkem ke změnám. Pokud lidé mění své zažité postoje a jednání, je to vždy vyvoláno vnitřními motivačními silami, které jsou u každého z nás rozsáhle jiné. Porozumět těmto motivačním zákonitostem, umět se v nich orientovat a zacházet s nimi u sebe i u jiných lidí je jednou z vrcholných schopností tzv. sociálního manažera. Cesta k takovému poznání a osvojení si potřebných psychosociálních mechanismů je ale podmíněna tzv. emocionální zralostí a dobrou vědomou orientací ve svém emočním světě a pak teprve i u ostatních lidí.

Oblast emoční inteligence je znovu objevena pro lidstvo v posledních 30 letech. Přináší poznání, že pokud chceme po lidech změny sociálního chování, musíme sáhnout k jeho kořenům, a tím je lidská emocionalita. Veškeré motivační jevy jsou svou podstatou ukotveny v emoční struktuře člověka (chcete-li v emočním chemismu), a to i žáka či učitele. Velkou roli při tom hrají tzv. egoobranné mechanismy, které jsou nevědomou složkou chování, prožívání i jednání na obou stranách při procesu výuky. Pak samozřejmě dominantně ovlivňují proces a kvalitu výuky a tím i výchovy, neboť pedagog zároveň vychovává tím, jak učí.

To, co zásadně chybí v procesu výuky, a co je zároveň zdrojem pro jakékoli lidské kompetence, a tím i pro všechny zúčastněné, jsou emoční a sociální dovednosti, shrnuté pod název emoční kompetence. Jak výše uvedeno, jejich kvalita podmiňuje všechny ostatní kompetence, tolik potřebné pro učení a život, jako jsou schopnosti koncentrace, automotivace, pozornosti, otevřenosti, vůle, víry v dobré výsledky, tolik potřebné empatie či komunikační schopnosti. Tento výčet nekončí ani vlastnostmi, jako je schopnost samostatné práce, schopnost sebekontroly, dovednost spolehlivosti a dokonce i gradace a stylizace řeči.

Bez těchto vlastností není dost možná ani vzájemná spolupráce pedagogů mezi sebou, natož změna od frontální výuky ke kooperativnímu a činnostnímu učení či individualizace přístupu k jednotlivým žákům.

Škola byla vždy plná encyklopedických požadavků a současná společnost, zaměřená na informační technologie, ve své přílišné cílené „modlitbě“ k informačním technologiím může zmiňovaný psychovzdělávací axiom a uvedené zákonitosti docela dobře minout.

Veškerý vliv přenosu mezi lidmi má svou prastarou dominantní emocionální složku, na kterou se zapomíná (přestože kompetence na ní stojí) a kterou je potřeba pěstit a kultivovat. V minulosti nebyla kultivaci emocionality věnována pražádná pozornost, a proto společenské problémy dnes prosakují i do škol a učitelé mluví o nové generaci žáků, kterou je potřeba „zvládnout“.

Mají odvahu současní učitelé sáhnout si na sokratovskou podstatu vývoje…poznej sám sebe? Chápou tuto potřebu sebevývoje, růstu a sebevzdělání i u žáků? Chápe a vytváří pro ni podmínky vrcholový management – ministerstvo školství? Nebo budou učitelé „obrozovat“ školství jen svým „vyhořelým palivem“?

www.heureka-cz.cz