Implementaci podobného systému v českém školství bych si představoval nějak následovně:

• zakoupením technologie Wikipedia či podobných typů systémů Ministerstvem školství.
• každý pedagog, od základní po vysokou školu, by získal přístup (uživatelské jméno + heslo) podobně, jako když každý student vysoké školy získá log-in do systému při jeho přijetí na studium. Studenti by do editací záznamu práva neměli (viz další bod).
• po zalogování do systému by mohl každý učitel doplnit systém informacemi týkající se jeho předmětu (přičemž systém by vždy ukazoval informaci – kdo konkrétní záznam vložil – případně kdy a kdo ho upravil.) Byla by možnost pro jeden pojem mít i více výkladů různých autorů.
• vkládání těchto záznamů by bylo pro pedagogy samozřejmě dobrovolné. Systém by se plnil na základě kolektivní dynamiky (jako je to právě v případě Wikipedie) – kdy jeden vyučující z Trocnova přidá záznam o „Janu Žižkovi“ a další (např. z Lipan) přidá „Bitva u Lipan“.  Podobný příklad jen nastiňuje, jak se velice rychle zaplní látka ohledně Husitství. Naplnění systému základními fakty však lze řídit i jistou systematikou (pověřením některých lidí naplnit systém základními údaji o vybraných tématech). Pedagogové s velmi úzce specializovanými předměty (např. na vysoké škole) můžou systém naplnit i svými teoriemi, výzkumy či objevy (zde by vyvstávala autorsko-právní problematika). Podle počtu citací, vedoucích na danou stránku s podobnou teorií, by mohl fungovat i jistý systém měření vědecké prestiže (nebo alespoň „popularity“ daného tématu).
• hypertextové provázání – jehož nezpochybnitelná užitečnost (lehce vyzkoušitelná v systému Wikipedie) spočívá v okamžitém doplnění si informací o jakémkoliv neznámém výrazu, by se tak pro studenty stal úžasným vše-objímajícím (nebo alespoň většinu-objímajícím) nástrojem pro studium látky. Systém by obsahoval i obrazové informace a do budoucna i třeba zvukové záznamy či video. Z konkrétní stránky konkrétního pojmu může vést odkaz i kamkoliv do internetu. Může vzniknout hybridní systém napojený např. na databáze plných textů či (dál v budoucnosti) dokumentárních filmů – které můžou být u konkrétních pojmů doporučovány.
• systém by mohl snadno fungovat i jako „člověkem udržovaný monitoring tisku“ (zpravodajská gateway), v minulém bodě o hypertextovém provázání částečně nastíněný, kdy by mohly vznikat stránky s tématy jako „alternativy ve školství“, do kterých by se např. zaneslo URL (adresa) na podobný článek jako ten, co právě čtete, umístěný na jiném informačním (zpravodajském) webu. To by bylo aplikovatelné na většinu oblastí jako „trendy v práci s dětmi“, „trendy přístupu k dětem s poruchami učení“, „novinky z oblasti fyziky“, „nejdiskutovanější témata sociologie“, „nové teorie filosofie“, atp.

Dostáváme se tedy k velice komplexnímu kognitivnímu systému budovanému na základě kolektivní dynamiky.

Je třeba se přenést přes představy o tom, jak by měl fungovat způsob vyučování, které máme většina z nás spojen se svým studiem (v industriálním systému školství). Podobný nástroj (jako „univerzální učebnice“) by mohl přeměnit formu přednášek od základních po vysoké školy. Přednášky by se mohly v některých případech zredukovat až do formy konzultací – čímž by se mohl podpořit individuálnější přístup ke studentům.

Nelze však očekávat úplné vymizení současného systému. Děti na prvním stupni základních škol se potřebují naučit číst, psát, počítat, pohybovat se ve společnosti a k tomu potřebují i jisté familiérní prostředí. Dá se však očekávat, že učení via zmíněný informační systém by mohlo začít hrát roli již na druhém stupni ZŠ a na středních a vysokých školách již dominovat. Způsob, jakým by systém zasahoval do výuky, je předmět od předmětu různý. Jinou roli by hrál například v biologii a jinou v matematice. Je zcela jasné, že by následky s tím spojené mohly sahat od redukce přednášejících na základních a středních školách v některých předmětech (na jakousi formu zkoušejících), na druhou stranu by mohl být zaznamenán nárůst přednášejících v oblasti vysokého školství, kdy stále přibývající množství oborů a specializací si bude vyžadovat čím dál více expertů s hlubšími znalostmi.

Mezi jistý paradox tohoto systému by mohlo patřit, že učitelé základních škol, kteří by ho pomáhali budovat , by tak částečně „šli sami proti sobě“. Dala by se očekávat i důrazná kritika (způsobená strachem z redukce počtu přednášejících) v rámci loajality mezi učiteli základního školství. Možné by byly i případy jistého sabotování systému jako záměrné nedoplňování některých témat (v rámci domluvené loajality) nebo záměrným naplňováním špatnými údaji (to je však málo pravděpodobné, jelikož člověk upravující záznam by v něm zanechal svou login-stopu). Nicméně by se teoreticky mohla opakovat situace, jako když dělníci (při nástupu společnosti industriální) v továrnách ničili stroje z obavy o svou práci.

V perspektivě několika desetiletí lze očekávat, že děti (a studenti obecně) si do škol nebudou nosit aktovky plné učebnic a sešitů, ale počítače ve tvaru dnešních „tvrdých papírových desek“ umožňující jim připojení se na síť bez jakéhokoliv kabelového konektoru (data budou jednoduše „létat“ vzduchem – jak již jsme částečně zvyklí dnes). Ve spodní části těchto „desek“ bude i klávesnice – v podobě např. dnešní papírové pomůcky pro učení se psaní na počítači.

Ačkoliv jsem již pravděpodobně zmínil všechny výhody této futuristické vize systému – zmínil bych ještě další kladný dopad, a to otevření obzorů studentům. Současné základní školství nenabízí studentům přehled o všech oborech, které by studenta mohly v budoucím studiu zajímat. Všeobecný přehled je daný učebními programy, které se však navzdory civilizačním změnám ve společnosti příliš nezměnily. Důležitým krokem, který již školství podniklo, bylo zavedení počítačů a vyučování počítačové gramotnosti, ale počítač nemůže být chápán jako cíl (jedná se o prostředek) – cílem je kvalitní informační systém.

Studenti by tak měli nástroj pro volbu budoucího zaměření. Pomocí ohromné hypertextové sítě a ověřeným informacím by (formou proklikávání) mohli získat náhledy do oborů, o kterých se na základních školách ani nezmiňuje. Systém „univerzální učebnice“ by obsahoval i katalog oborů, který by byl stále aktualizovaný (i se všemi bližšími informacemi o nich – upravovaný konkrétními školami tyto obory vyučujícími – s možností „proklikání se“ do konkrétních témat). To by studentům tuto volbu mohlo ulehčit. Učitel tak nebude muset vodit žáka „za ručičku“ tak jako doposud (i když je otázka, kolik učitelů tak činí) a částečně se tím může odbourat í nespravedlnost – pokud někteří studenti mají vnímavé učitele s širokým přehledem a vůlí vést, zatímco jiní lhostejné s přehledem nedostačujícím.

To by však šlo jen částečně a kvalitní učitel by mohl vést studenta k výběru vhodného oboru i s využitím zmíněného systému.

Volba studenta, na co se specializovat, je jednou z nejdůležitějších rozhodnutí v lidském životě. Ohromná část studentů základních a středních škol (mnohdy ani studenti vysokých) nemají představu, v jakém oboru by se chtěli uplatnit. To bývá kromě jiného tím, že ani neví, že existují obory, které by je bavily. Při současném trendu se dá očekávat stálý vznik nových a nových oborů a užších specializací o nichž si už žádný kantor přehled udržovat nedokáže.

Jak bylo zmíněno, to, jakou specializaci si člověk zvolí, v budoucnu ovlivní celý jeho život. V případě, že ho studium (nebo práce) bude bavit, bude vysoce produktivní (což se následně promítne do všech oblastí jeho života). V opačném případě hrozí nízká produktivita a sebevědomí, komplexy a to může  vést k deviaci studenta a v budoucnu např. trestné činnosti. 

Je možné zahrnout i aspekt obecnější - a to, že když ze systému školství budou vycházet vzdělanější a produktivnější studenti, stát získává bohatství v podobě lidského kapitálu. Ten se sice částečně odlije do zahraničí, částečně však i zůstane „doma“ a bude zvyšovat produkci a lákat investory. Země, které tedy jako první přizpůsobí systém školství informační společnosti, získají podobnou (ne však stejně velikou) výhodu – jako např. Spojené státy v 90. letech vysokou mírou informatizace.

Navržený systém je třeba brát jako teoretickou představu, která narazí na spousty praktických (politických, sociálních, či psychologických) překážek. Nelze ani očekávat, že by už za pár let seděli studenti u některých předmětů pouze u počítačů – systém by se musel optimalizovat pro uživatelské potřeby a lze i předpokládat, že velké množství kantorů by se své studenty snažilo (v rámci udržení si moci nad nimi) držet od systému daleko (neodkazováním na něj, či záměrným odkazováním na publikace, které systém nepojme). Tento konflikt by byl však časem překonán, stejně jako byl překonán ve většině oblastí během přechodu od industriální k informační společnosti.

Jan Poštulka, UISK FF UK