Kritické myšlení poskytuje v tomto školním roce soustavnou metodickou podporu několika pražským školám a jednomu nepražskému gymnáziu při tvorbě ŠVP. Projekt jsme školám nabídli po letitých zkušenostech z dílčích kurikulárních projektů i ze zahraniční spolupráce (Živá škola, kurikulum RWCT, kurikulum životních dovedností ŠPZ aj.), během nichž jsme získali představu, co je třeba zvládnout, abychom dospěli k funkčnímu školnímu vzdělávacímu programu. Přesto víme, že metodicky jsme teprve na začátku dlouhé cesty.

Snažíme se při této práci nepodlehnout tu silnější, tu slabší touze zúčastněných škol „mít hotovo“, ale postupně a velmi pomalu si budujeme společné pochopení toho, co doopravdy děláme a oč tím usilujeme a jaký má naše práce smysl pro školu a žáky. Skutečné porozumění podstatě tak komplexního úkolu, jakým je tvorba ŠVP, vyžaduje čas, trpělivost, vytrvalost a otevřenost k neustálé zpětné vazbě. Na straně facilitátorů procesu i jeho aktérů. Dost často se zamýšlíme nad tím, stojí-li nám to za daných podmínek vůbec za to…

Co nechceme

Máme dost jasno v tom, že nechceme pro tvorbu ŠVP nabízet tu cestu, kdy se trochu jinak uspořádá učivo v tematických plánech a pak se k učivu přistrkají dovednosti nebo dokonce jen obecně formulované kompetence. Nepochybujeme o tom, že i tak je možné získat školní vzdělávací program, který představuje velký pokrok ve srovnání s tím, kdy práci učitelky řídila učebnice. Považujeme ale takový program za pouhý mezistupeň, za první krok na cestě změny. Nejsme si jisti, jak takový program vyhovuje zákonu, který požaduje skrze RVP, aby se škola zaměřila na dosahování cílů v oblasti kompetencí – ať obecných, nebo oborových. Pokud mají být cílem zvládnuté kompetence, musíme se naučit promyšleně plánovat především jejich postupné rozvíjení, a ne dělat vylepšené tematické plány s tím, že nějak intuitivně do toho ty kompetence dostaneme „přes metody“.

Naše dosavadní zkušenosti

Experimentální vývojový program tvorby ŠVP jsme nabídli skupině škol jako „přenosový“: nepracujeme s celými školami, ale se základními týmy škol, které tvoří ředitelka a několik učitelů. Základní týmy všech škol se společně scházejí s lektory a jejich členové pak sami pracují se svými kolegy ve školách.

Má to několik výhod jak pro lektory, tak pro školy samotné: ušetří se („šest škol jednou ranou“); kompenzujeme tak omezený počet lektorů, kteří mohou takový program vést; školy navážou spolupráci a podpoří se (výměna zkušeností i materiálů, návštěvy ve školách). Největší prospěch přenosového modelu z dlouhodobého hlediska spočívá v tom, že škola získá tým lidí, kteří nejsou závislí na lektorovi zvenčí, kteří dostatečně rozumějí tvorbě ŠVP a dokážou ji samostatně řídit i v dalších letech. Tomu se členové základního týmu naučí právě tím, že musejí učit své kolegy. Takhle připravení učitelé s praktickými zkušenostmi s řízením tvorby ŠVP by navíc mohli v budoucnu pomáhat jako facilitátoři nebo konzultanti i dalším školám s tvorbou a realizací školního programu.

Rizika tohoto modelu? Neobyčejná zátěž pro členy základního týmu:

• obvykle jim scházejí lektorské dovednosti nezbytné pro práci se sborem;
• těžce se potýkají s malou motivovaností kolegů, zvlášť když se sami teprve učí a hendikepuje je nedostatek vlastní přesvědčivosti;
• učí se nejvíc až ve chvíli, kdy pracují se svými kolegy a kdy je učí - a to jim klid nepřidá;
• musejí investovat spoustu času - jednak práci v základním týmu (společná setkání), pak přípravě práce se sborem, pak samotné práci s kolegy a nakonec jejímu vyhodnocení a vytyčení další cesty.

Dneska víme a máme potvrzeno zkušeností, že volba členů základního týmu vyžaduje nejen velkou péči, ale i odbornou poradu psycholožek, které umějí rozpoznat ve sboru ty, jejichž temperamentové a kognitivní dispozice dávají záruku, že obtížnou roli „hybatele tvorby ŠVP“ zvládnou. Důležitý podpůrný faktor představuje jak přítomnost ředitelky v základním týmu, tak to, že každý tým má alespoň pět členů, kteří se při práci ve škole podpoří. V týmech jsou zastoupeny oba stupně školy a učitelé různých oborů.

Přípravné kroky pro tvorbu ŠVP vnášíme podle přání škol i do základního kurzu kritického myšlení. V průběhu tohoto školního roku jsme si tak na mnoha místech republiky a v různých typech škol definitivně ověřili, že o úspěchu tvorby ŠVP rozhoduje míra zkušenosti učitelů konkrétní školy se změnou v přístupech k výuce, žákům, učivu. Přeci jen nás zaskočilo, jak málo škol je skutečně zralých na tvorbu ŠVP a zejména na jeho další rozumné využití. Pokud se dosavadní přístup k výuce změnil ve škole jen málo a vzdělávání sboru probíhalo převážně nahodile nebo dokonce vůbec, je tvorba ŠVP hodně obtížná a výsledek lze očekávat spíše formální. Ptáme se, zda tlak na to, aby i tyto školy měly ve stanoveném termínu svoje programy, aniž by se jim dostalo účinné pomoci, nepovede k celkovému zpochybnění smyslu a významu reformy a k tomu, že bude realizována až příliš povrchně.

Co nám radí čerstvé zkušenosti?

Nepřipadá v úvahu, že bychom se v budoucnu pustili do práce na ŠVP se školami, které zatím toho mnoho na sobě neudělaly. Víme, že právě tyto školy potřebují systematickou pomoc nejvíc, ale překonávání odporu a obranných mechanismů představuje pro lektory takovou zátěž, že z nesnadného úkolu se stává lektorova noční můra. Od škol, které budou chtít využít našich služeb, budeme žádat, aby většina sboru měla zkušenosti s využitím metod aktivního učení a aby ve sboru fungovaly aspoň základní mechanismy spolupráce mezi učiteli.

Práce s nepřipravenými a / nebo s nemotivovanými sbory je vyčerpávající dřina pro lektory, pro účastníky taky, a ke všemu s pochybným výsledkem, v němž se vynaložené úsilí nemusí nijak odrazit. Lektoři se v takových školách dostávají do role hromosvodu, po kterém se svezou všechny obavy, panika, nechuť učitelů vůči chaoticky připravené a realizované státní reformě, popřípadě vůči vedení, které neumí s učiteli o potřebných změnách diskutovat. Ředitelé nepřipravených škol často využívají najaté lektory jako razicího štítu, který jim má odklidit z cesty ty nejhorší bariéry odporu, a často v tom z pudu sebezáchovy nechají lektory pořádně se vykoupat.

Co budeme dělat?

Pokud se na nás obrátí škola, která má jen letmou zkušenost s inovacemi, nabídneme jí, aby se nejprve nechala proškolit v konstruktivistické pedagogice (Čtením a psaním ke kritickému myšlení, Začít spolu nebo jiný program, který učí učitele pracovat s věděním a zároveň vést děti ke zvládání dovedností a buduje v nich žádoucí postoje). Během dlouhodobého školení budeme mířit na vylaďování vztahů uvnitř sboru a na budování schopnosti spolupracovat. Část tohoto úkolu splní práce metodami aktivního učení v modelových lekcích, kdy se učitelé začnou poznávat i z jiných stránek než ve sborovně, a toto poznávání a sebepoznávání probíhá v bezpečné a vstřícné atmosféře. Při všech příležitostech už by se mělo v tomto školení explicitně a názorně poukazovat na spojnice mezi konstruktivismem a cíli RVP / ŠVP. Pak teprve bychom měli přistoupit k další části práce - to je ke „3 X PRO tvorbu ŠVP“ (popis semináře naleznete v Kritických listech č. 15). A pak už k systematické tvorbě dokumentu.

Pouhý Kurz psaní ŠVP nemůže nahrazovat kurz Jak dobře vyučovat. A bez dobré výuky není školního vzdělávacího programu.

Musíme si dát bedlivý pozor, na čem se dohadujeme se školou, která od nás žádá pomoc při tvorbě ŠVP. Především je potřeba velmi přesně stanovit možné cíle a diskutovat o nich s vedením školy tak dlouho, až si budeme víceméně jisti, že si rozumíme a že škola je srozuměna s tím, oč pod vedením lektorů bude usilovat. Pokud učitelům slíbíme, že budeme tvořit ŠVP, a místo toho je budeme učit, jak konstruktiviticky vyučovat, tak nám právem řeknou, že to je jiný program a ať už nezdržujeme a naučíme je psát ŠVP. Dodatečně jim budeme těžko vysvětlovat, že bez zvládnutých metod aktivního učení to nejde. Ředitel i vybraný tým účastníků musí porozumět také tomu, že jim lektoři jejich ŠVP nenapíšou, že dokonce na konci kursu škola mít ŠVP na stole asi nebude, ale že se naučí pro všecky budoucí časy promýšlet, plánovat a konstruovat program vzdělávání.

Lektoři musí ve spolupráci se školou nejprve pečlivě zjistit, na čem je ještě třeba zapracovat, než se pustí do dalšího kroku změny – do systematického plánování ŠVP. Lektoři mohou využít dotazníku, který jsme vyvinuli pro zjišťování vzdělávacích potřeb školních sborů, které chtějí spolu s námi dospět ke svému ŠVP. Ještě lepší než dotazník je pochopitelně návštěva přímo ve škole, pozorování, studium dokumentů. Ale na to nebývá dost času.

Čtenář žijící v realitě dnešního financování škol, který zná prostředky, jimiž vedení disponuje pro další vzdělávání pedagogických pracovníků, si jistě teď představí, jak absolvováním kurzů vzroste neúměrně finanční zátěž školy, a že to je nereálné nejen vzhledem k financím, ale i z časových důvodů.

Je to podobné, jako když učitelé během kurzů inovativní metodiky říkají, že konstruktivistická výuka se jim líbí, ale jen pro zpestření, protože je časově náročná a nestihne se odučit tolik učiva. Stejně dobře je však možné říct, že je časově přiměřená vzhledem ke změněným cílům vzdělávání. A tak je to i se psaním ŠVP - naučit se učit konstruktivisticky a pak to ještě sepsat do programu, to je prostě taky časově náročné, a proto drahé. Jestliže je to nereálné, pak je nereálná celá reforma.

Autorka je lektorka a koordinátorka RWCT

www.kritickemysleni.cz

Článek byl upraven pro Učitelské listy z článku Vzkaz těm, kteří žádají pomoc s tvorbou ŠVP, Kritické listy 18, str. 18-20