Na konci dubna 2005 jsem měla možnost zúčastnit se v Ústavu pedagogických věd Filozofické fakulty Masarykovy univerzity zajímavé akce. Jednalo se o setkání uzavírající týdenní pobyt skupiny expertů (ředitelů škol, pracovníků z univerzit či ministerstev pocházejících z 11 evropských zemí) v rámci studijní návštěvy v rámci programu ARION. Jeho pořadatelem byl výše zmíněný brněnský ústav, jmenovitě Milan Pol. Tematicky bylo setkání zaměřeno na Quality, School Leadership and School Autonomy (tj. Kvalita, leadership školy a autonomie školy“).

Se záměrem sdílet zkušenosti, pomoci si navzájem a tak v konečném důsledku pomoci jednotlivým školám, zaznělo na symposiu mnoho přínosných připomínek a poznámek. Některé z nich bych ráda předložila českým čtenářům – pedagogům. Především proto, že i když se v průběhu diskuse projevily rozdíly podmíněné odlišností kultur a tradic jednotlivých států, řada uvedených skutečností byla společná a opravdu podnětná.

Zaujaly mě informace a zkušenosti ze školní manažerské praxe. Týkaly se požadované kvalifikace ředitelů škol i jejich pravomocí. Útržkovitě předávám, co jsem si stačila poznamenat. Například v Anglii existují národní standardy, program rozvoje a přesně stanovené požadavky na kvalifikaci (tzv. National Prosfessional Qualification for Headteachers), které musí budoucí ředitel získat. V ostatních zemích tyto standardy nejsou pravidlem, někde se však již vytvářejí. V Irsku nejsou oficiálně stanoveny povinné požadavky na kvalifikaci ředitele, nicméně realita je taková, že téměř každý ředitel má postgraduální vzdělání v oboru školský management. Oporu a radu může irský ředitel hledat zejména od ostatních, v tzv. „síti“ ředitelů (např. Irish Principals Network). V Lotyšsku probíhají měsíčně na regionální úrovni semináře pro ředitel škol, dvakrát ročně ministerstvo organizuje konference, na kterých se diskutuje o prioritách ve vzdělávání. Francie je výjimečná skutečností, že předtím, než se někdo může stát ředitelem školy, musí minimálně 4 roky pracovat na pozici zástupce ředitele apod.

Pokud se týká pravomocí ředitele, například ve Francii, díky silným učitelským uniím, nemůže ředitel školy chodit na hospitace. Obdobně je tomu v Itálii. V Řecku by přítomnost ředitele ve třídě naznačovala problémy s chováním žáků. Ředitel školy v těchto státech se tedy nemůže přímo vyjadřovat ke kvalitě výuky. V Itálii sice může ředitel školy označit výkon určitého učitele za nedostatečný, nemá však pravomoc jej propustit. Ve Finsku, Německu, Rakousku, Lotyšsku a Irsku zabraňují řediteli školy propustit učitele silné učitelské unie (odbory).

Na rozdíl od některých zemí, má ředitel školy v České republice (stejně jako ve Velké Británii, Lotyšsku a Flandrách) pravomoc vybírat si do sboru učitele. Autonomie ředitelů je v uvedených zemích v personální oblasti značná. V mnoha jiných zemích je tato volba v rukou školských úřadů nebo školních rad. S extrémem se lze setkat ve Francii, kdy ředitel školy nemá při výběru učitele „žádné slovo“ – vše je v rukou ministerstva nebo školských úřadů. Ve všech zemích je však ředitel školy osobou zodpovědnou za chod školy.

Účastníci se v závěru symposia shodli na tom, že by neměl být zanedbáván bohatý potenciál, který školy mají, tj. jejich učitelé. Tito lidé totiž mohou být jedinečným zdrojem informací, příkladů „dobré praxe“ apod. Je však zapotřebí mít účinné mechanismy, postupy, jak těchto možností využívat pro rozvoj všech dalších osob, celé školy. Jako jeden z možných mechanismů byl uveden příklad využívání videonahrávek vyučovacích hodin k inspiraci ostatních učitelů.

Diskuse se dotkla i dalších zajímavých otázek – od možnosti mít ve škole asistenty, nároků na jejich kvalifikace, přes „evergreenové“ téma – platy učitelů, až po jejich další vzdělávání, které je ovlivňováno jak platovým postupem, tak i sociálním statusem učitelů v dané zemi.

Co říci závěrem? Setkání tohoto typu bylo určitě přínosem pro všechny přítomné. Mohli si vyměnit názory a zkušenosti z různých zemí (z České republiky, Belgie, Rakouska, Finska, Německa, Walesu aj.), z různých školských systémů. A český účastník si mohl uvědomit nejen to, že míra autonomie českých škol je docela vysoká, ale i to, že je dobré se při řešení našich problémů poučit v zahraničí.

Jana Vašťatková, Katedra pedagogiky s celoškolskou působností, PdF UP Olomouc