Ředitel, který umožní učitelům účastnit se na rozhodování o životě školy, přispívá k vytváření pozitivního školního klimatu. Spoluúčast učitele na rozhodování o životě školy se může projevovat v možnosti učitelů svobodně se vyjadřovat k různým otázkám, podílet se na důležitých rozhodnutích, realizovat vlastní nápady, účastnit se tvorby rozvrhu hodin, ovlivňovat nákup nových pomůcek, odmítnout při hlasování návrh vedení atd.

Ve škole, kde se školní klima jeví jako pozitivní, dokáže ředitel školy vést druhé lidi.

V praxi to znamená, že každý zúčastněný sice cítí jeho vedení, ovšem bez nátlaku. Ke svým podřízeným uplatňuje ředitel nejen požadavky, ale také podněty. Jako základní metodu užívá dialog. Přitom partnera nepovažuje za objekt, nýbrž subjekt. Moc nad druhými lidmi chápe jako »propůjčenou«, nikdy se ji nesnaží zneužít. To znamená, že jako představený předstupuje před své kolegy pouze při plnění úředních povinností, přičemž si uvědomuje, že z lidského hlediska se nachází s ostatními učiteli na stejné úrovni. Tak nevzbuzuje v partnerovi pocit přesily jednoho člověka nad druhým.

Ředitel školy je zde pro všechny. Podporuje kontakty a spolupráci mezi lidmi. Často zastává roli prostředníka mezi jednotlivými skupinami učitelů, přitom nikdy sám nepatří k některé z těchto skupin. V této situaci se projevuje jako otevřený, tolerantní, trpělivý, spolehlivý a flexibilní člověk se schopností empatie.

Ve své vedoucí funkci působí ředitel přirozeně, jako vzor pro ostatní učitele. Svojí angažovaností určuje kurs školy.

V případě, že chybuje, což je lidské a tedy možné i u ředitele, chybu přizná a nezapomene na případnou omluvu.

Jako představený nechává své chování posuzovat podle přísnějších měřítek, ale vzhledem k tomu, že je také »pouze člověk«, potřebuje i on občas prominout drobné lidské nedostatky.

I když své chování neopírá o žádný pevně stanovený kodex, přece jen jeho vystupování odpovídá obecně platnému konsensu.

Jednotlivé situace se snaží ředitel posuzovat objektivně a spravedlivě, ovšem se zřetelem na jejich specifické zvláštnosti. Dá se tedy říci, že má vždy před očima individuální případ. Někdy se může dokonce stát, že se musí rozhodovat mezi spravedlivým a lidským posouzením situace. Ale i tehdy se usiluje svým řešením ke spravedlnosti přiblížit. Obdobné to může být také jindy, kdy se ukazuje jako problematická morální rigorozita.

Při posuzování situací si ředitel udržuje nutnou osobní nezávislost. A smí ředitel školy dát najevo své pocity? Z lidského hlediska můžeme na tuto otázku odpovědět kladně. K organismu školy patří rovněž pocity, které ho odlišují od technického systému. Důležité však je, jak ředitel s projevováním pocitů zachází a jak je ovládá. Také zde jde příkladem. A i když to může znít až pateticky, dá se hovořit také o lásce. Jeden moudrý muž řekl, že láska má dvě dcery: laskavost a trpělivost. Co by bez ní byla výchova, požadavky na výkon, pořádek?

Lásku ale ředitel nerozdává pouze jako odplatu nebo něco za odměnu.

Jak je vidět, postoje ředitele ke škole a to v zásadních i jednotlivých otázkách vyplývají z jeho postojů k životu. A protože v řediteli je ztělesněna instituce školy, která se v jeho činech stává živým organismem, z toho důvodu hraje osobnost ředitele nezastupitelnou roli při tvorbě pozitivního školního klimatu.

PhDr. Helena Grecmanová, PdF UP Olomouc

Učitelské listy 1995/1996, č. 3, str. 9