Oproti roku 1995 vzrostl celkový počet studentů o 70 % a v současnosti nastupuje ke studiu na terciární úrovni 33 % mladých lidí. Bohužel ale míra dokončování studia je pouze 17 % věkové populace! Rozvoj je tedy extenzivní. Školy nabírají studenty, ale nedokáží je udržet a přivést k absolutoriu. Podle publikace E a G může tento „odpad“ signalizovat, že vzdělávací systém dostatečně neuspokojuje potřeby svých klientů.

Co roste ještě pomaleji, jsou vynakládané finance. Zatímco v zemích OECD vydají na jednoho studenta na terciární úrovni v průměru 13 343 USd, v České republice jen 6 239 USd. Méně vydají jen Řecko, Slovensko a Polsko. ČR je dokonce jednou z mála zemí, kde výdaje na jednoho studenta v mezidobí 1995-2002 poklesly o 31 %.

Mělo by se tedy rychle něco stát. Stát postupně prostředky na terciární vzdělávání přidává, ale vysoké školy se přizpůsobují trendům vyspělého světa pomalu. Postupně probíhá restrukturalizace studia na tři stupně – bakalářský, magisterský a doktorský. (Právě v kratších programech je míra dokončování v zemích OECD nejvyšší!) „Jsou zkostnatělé. Chovají se zbytečně opatrně. Je to chyba jejich politiky, že nejsou schopné pružněji měnit způsob, kterým se dělá výuka jinde“, říká o vysokých školách senátor a bývalý rektor MU Jiří Zlatuška v Hospodářských novinách 14. 9.

Cíle vzdělávání se přitom proměnily. Prof. Milan Zelený, který současně působí na univerzitách tří kontinentů, o tom říká: „Globální éra dnešní znalostní společnosti ještě dále zkrátila životnost a použitelnost znalostí. Vyžaduje tedy stále akcelerující tok inovací – ve smyslu Nerudova: Kdo chvíli stál, již stojí opodál. Proto v 21. století již neoceňujeme jen tvorbu znalostí, nýbrž jejich skutečné použití a využití v praxi. Znalost, která není využita, je »mrtvá«...

...Základním cílem vzdělání je produkovat lidi, kteří jsou schopni tvořit nové věci – ne jen opakovat přínosy předchozích generací. Tedy, produkovat lidi tvůrčí, inovační a objevné, takové, jaké si žádá kvalitní a úspěšné uplatnění na globálních trzích. Druhým cílem vzdělání je produkovat kritické myšlení, které umí ověřovat a nepřijímá vše, co je mu nabízeno. Nebezpečí globální éry spočívá v heslech, kolektivních názorech a masových myšlenkových proudech. Vzdělaní lidé musí umět rozlišovat mezi faktem a názorem, mezi důkazem a dogmatem. V managementu je třeba hledat studenty, kteří jsou aktivní a rychle se učí nezávisle myslet, rozlišovat a utvářet si vlastní názor. Je třeba jedinců, kteří nepřijmou první myšlenku, kterou jim někdo předloží, nebo která je napadne. Potřebujeme lidi, kteří umějí potřebné znalosti nejen přijímat, opakovat a reprodukovat, ale především sami produkovat – a navíc: použít v praxi.“ (Ve střední Evropě chybí podnikatelská univerzita, E. Motejzíková, Moderní řízení 9/2005, str. 6-9)

Nyní je příležitost leccos změnit. Ministerstvo připravilo dlouhodobý záměr v oblasti vysokého školství pro léta 2006-2010, z kterého by měly vycházet dlouhodobé záměry jednotlivých vysokých škol. ČR se zapojuje do projektu OECD „Tematická zpráva o terciárním vzdělávání“, v rámci kterého by experti OECD měli posoudit současný vývoj a v roce 2006 dát politikům doporučení k dalšímu rozvoji. Poslanci sněmovního školského výboru připravují rozsáhlou novelu vysokoškolského zákona a proklamují, že je věcí nadpolitickou, která vyžaduje konsensus. Je avizována reforma financování vysokých škol, rozšířily se možnosti financování z evropských grantů a rozvojových programů. Teď záleží na managementu vysokých škol, co s tím udělá.

„Změny ve výši financování pouze upevňují a fixují existující struktury – pouze je upevňují nebo omezují v lineární reakci na zvýšení či snížení státních financí. V žádném případě takové taktiky samy o sobě neiniciují potřebné reformy. Středověká univerzita zůstane středověkou bez ohledu na intenzitu sponzorství a mecenášství. Peníze neřeší nic; pouze znalosti jsou hnacím motorem pokroku, a tudíž generátorem peněz. Univerzitní reformy jsou mnohem zásadněji a efektivněji realizovány změnami v produkci znalostí a ve formách jejich využití, v akceptování a otvírání se novým formám znalostí, které vznikají na průsečíku společných zájmů akademických, podnikových a státních,“ dodává profesor Zelený ve zmíněném rozhovoru.

Záleží na lidech a jejich ochotě měnit sebe, navyklé struktury a způsoby výuky. Neobejde se to bez dalšího vzdělávání vysokoškolských pedagogů. Podle dlouhodobého záměru ministerstva „bude další vzdělávání u akademických pracovníků zaměřeno zejména na rozvoj znalostí a dovedností jak ve vlastním oboru, tak i v celé oblasti poznání, postupů a metod vysokoškolského vzdělávání a vzdělávání dospělých a na schopnost předávat znalosti a dovednosti studentům a na rozvoj tzv. obecných dovedností (jako je prezentace, týmová spolupráce, zvyšování informační gramotnosti a schopnosti využití informačních a komunikačních technologií ve vzdělávací a vědecko-výzkumné činnosti, rozvoj jazykových kompetencí, manažerské dovednosti, znalosti týkající se duševního a průmyslového vlastnictví apod.).“

Zdá se mi, že tento úkol přichází trochu pozdě. Systematické další vzdělávání už tady mělo být dávno. Chceme-li úspěšně učit jiné, musíme se učit především sami. I na vysokých školách.

Učitelské listy 2005/2006, č. 2, str. 1