„Slyšet uznání, byť jenom zřídkakdy, že jsi udělal svou práci dobře, je fantastický pocit.“ (Barbara  Waltersová)

Jde o zpětnou vazbu, kterou bychom si měli vhodnou formou umět vzájemně poskytnout a o kterou bychom měli od druhých usilovat. Kromě slov jsou důležitými signály pro ostatní naše chování v denním styku, veřejné vystupování, jednota toho, co říkáme a co děláme, koho a co dokážeme podpořit a s kým se naopak neztotožňujeme. To všechno platí pro jednotlivce – pro dítě i pro dospělého, ale i pro podřízeného a nadřízeného. Čím výše jsme na žebříčku hierarchie vztahů, tím jsou tyto signály důležitější. Zvláště v čase společenských změn nebo krizí, kdy je rozkolísána stabilita a bezpečí, kdy je struktura v organizacích i ve společnosti nejasná a mění se role jednotlivců v nich.

Zpětná vazba by vždycky měla fungovat oboustranně. Ať už je to uvnitř rodiny nebo v zaměstnání – tedy ve škole. Mezi učitelem a žáky a jejich rodiči, učiteli navzájem, mezi ředitelem a učiteli, žáky a rodiči, vyššími stupni škol, zřizovateli a inspektory. Představitelé státu ve školství, kteří svou funkci cítí jako  službu občanům, by měli nejen poskytovat zpětnou vazbu všem zmíněným skupinám, ale také ji od nich žádat a bytostně potřebovat, navíc i od zaměstnavatelů a veřejnosti. Jako významný zdroj by měli využívat i různé mezinárodní výzkumy a šetření.

Pokud má zpětná vazba fungovat jako důležitý korektiv vzájemných vztahů a v pracovním vztahu jako významná součást motivace, musí být splněno několik podmínek. Je potřeba dohodnout se na společných cílech a hodnotách, o které budeme usilovat, a budovat vztah skutečného partnerství. To se podaří jedině, když nebudeme druhým autoritativně vnucovat své způsoby řešení, ale budeme umět doopravdy naslouchat názorům druhých a povzbuzovat je ke spolupráci, samostatnosti a zodpovědnosti. Musíme umět poskytovat i získávat dostatek relevantních informací. Nelze ovšem skončit pouze u jejich získávání, ale je potřeba je promýšlet a využívat jich jako jednoho ze zdrojů pro rozhodování. Základem je ale jednota slov a činů. Pokud to někdo nedělá, je zdrojem frustrace pro své okolí. Důvěru podřízených  nemohou vybudovat vize a fráze třeba vzletné, ale bez konkrétních dopadů do každodenního konání, ani časté změny rozhodnutí podle výzkumů veřejného mínění.

Tohle všechno prožíváme (a mnohdy velmi úkorně) dnes a denně ve všech našich životních rolích. Zvláště si to uvědomujeme v rolích podřízených a těžce pociťujeme, pokud vztahy zpětné vazby s nadřízenými nefungují nebo fungují špatně. Dopad na naše životní pocity je zásadní.

K fungování zpětné vazby je potřeba u všech aktérů nejen morální integrita, ale také určité dovednosti, které je potřeba pěstovat od mala. Dovednost průběžného hodnocení a sebehodnocení, dovednost spolupracovat, umět se dohodnout na pravidlech a na kritériích kvality, používat hodnotící nástroje a vytvářet evaluační systémy. Patří sem i úcta k druhým a sebeúcta, umění pracovat s chybami, ale nesetrvávat v nich, volba vhodné formy jednání, schopnost neurážet a neurážet se kritikou.

Tohle všechno (a nejen to) se musí pěstovat celý život, od základů kladených výchovou v rodině přes dlouhá školní léta až po různé pozice v pracovních vztazích. Nikdy nebudeme hotovi a stále se budeme muset učit, až možná ve stáří dospějeme k moudré vyrovnanosti. Neříkejte mi pak, že nejde o skutečně ŽIVOTNÍ kompetence (RVP jim říká kompetence k učení, k řešení problémů, komunikativní, sociální a personální, pracovní i občanské)!

Když si někdy čtu zpochybňování důležitosti těchto klíčových kompetencí v kurikulu, musím se divit. Tyto dovednosti se přece nedají ani odpřednášet ani naučit zpaměti a vyzkoušet, musí se pěstovat v denních činnostech dlouhodobě a cíleně jako vzácné byliny a je na nás-učitelích, abychom to pochopili a naučili se to.

Možná totiž, že všechno to, co nás v současné společnosti tak irituje a frustruje, je způsobeno právě nedostatkem kompetencí u nás dospělých a moudrých a tolik přesvědčených, že děláme všechno skvěle a jinak než podle nás by to ani být nemohlo. Jsme-li učiteli, je to špatné, jsme–li řediteli, ještě horší a což teprve, jsme-li inspektory, státními úředníky nebo dokonce politiky!

Učitelské listy 2005/2006, č. 6, str. 1