Pro lékaře, s kterými bývají učitelé často srovnáváni, to samozřejmostí je. Možná je to vlivem atestací, možná je to profesní klima, určitě je to ale nutnost, protože medicína i farmakologie se rozvíjejí vysokým tempem. Žádný lékař by neobstál s neměnnými vědomostmi, kterých nabyl před třiceti-čtyřiceti, ale i před deseti lety.

Také pedagogika reaguje na vývoj společnosti, hledá ta nejlepší řešení, jak připravit děti a studenty na život ve změněném světě. V mnohých oborech ani nevíme, kam a jakým skokem se mohou rozvíjet. Jak bychom tedy mohli svým žákům poskytnout všechny potřebné vědomosti? Hrubou vulgarizací je tvrdit, že se vědomosti zavrhují zcela. Není to pravda. Každý člověk potřebuje dostat všeobecný základ a k tomu navíc výbavu v dovednostech, aby se mohl orientovat v životě, dobře si vybrat budoucí specializaci a průběžně ji měnit. Vystačit do konce života s jednou profesí se stalo minulostí.

Ať chceme nebo nechceme, je to realita. A neúspěšní (a nezaměstnaní) bývají právě lidé, kteří ztratili už kdysi dávno v dětství chuť a ochotu se učit. Možná k tomu nebyli vedeni ve své rodině, možná je o ni připravila škola. Každé malé dítě je od přírody zvídavé, s chutí a obdivuhodnou vytrvalostí objevuje svět. Kam se ta chuť krátce po nástupu do školy poděje? Mnoho dětí o ni přichází už v první třídě a nikdy už se jim nevrátí. Nad tím bychom se měli my pedagogové vážně zamyslet.

Dobrým východiskem je pedagogika zaměřená na individuální rozvoj dítěte. Nikdy nezapomenu na radost z učení, kterou projevovaly děti v Jílovém. V mateřince propojené s nižšími ročníky základní školy mohly začít číst nebo psát tehdy, když projevily zájem. Nikdo je neškatulkoval do tříd, mohly se zařadit do skupiny podle své úrovně. Nikdo je nebrzdil v jejich vývoji a mohly dozrát. Nadanější postupovali rychle a ti pomalejší svým tempem. PhDr. Jana Havlová se svou kolegyní jim dopřávaly individuální vývoj, který se postupně vyrovnával a slaďoval. V té škole panovalo nadšení z učení. Bohužel experiment tehdy po pěti letech skončil, aniž byl nějak veřejně vyhodnocen a dále rozvíjen. Jen paní učitelka Havlová pokračuje dál v církevní školičce Archa v Petroupimi.

Nebo pan ředitel Musil z Dalovic u Mladé Boleslavi, který už roky úspěšně učí děti v první třídě nejprve číst velká písmena, pak teprve malá a píší až v druhém pololetí. Přesto všechno doženou a odcházejí z první třídy s krásným písmem. Nejen proto, že jim dozrála jemná motorika ruky. Osobitý pedagogický přístup Josefa (Petra) Musila je vůbec hodný zachycení a předávání.

Takových pedagogů je mnoho, ale nedovíme se o nich. Obvykle jsou to lidé vzdělaní, přemýšliví, kteří uvažují v teoretických souvislostech a tvořivě rozvíjejí svou profesi. Vždycky je tam v základu opravdová láska k dětem a ochota věnovat jim mnohem víc, než přikazuje povinnost. Jejich žáci to vycítí. Takoví učitelé jim učení rozhodně neznechutí, naopak působí svým příkladem. Proč se naši pedagogičtí výzkumníci podobnými úspěšnými pokusy nezabývají, proč je dlouhodobě nesledují a nevyhodnocují?

Na poslední konferenci České asociace pedagogického výzkumu v Olomouci konstatoval prof. Průcha, že hlavními uživateli produktů pedagogického výzkumu jsou výzkumníci sami. (Obdobný stav je i v jiných zemích Evropy.) Příčinou je irelevantnost výzkumu (témata nejsou volena z hlediska potřeb uživatelů), fragmentárnost výzkumu (poznatky jsou rozdrobené, chybí jejich syntéza) a nízká sdělitelnost (forma znemožňuje potenciálním uživatelům porozumění). Čeští výzkumníci se nejvíce soustřeďují na subjekty edukace (žáky, studenty, učitele a rodiče), ale málo na procesy učení a vyučování, klima a kulturu školy, vzdělávací programy a vzdělávací výsledky. Prof. Průcha to označil jako nepřizpůsobivost pedagogického výzkumu potřebám uživatelů.

Možná i zde je pes zakopán. Kdyby čeští učitelé dostávali do rukou srozumitelně zpracované výsledky takového zkoumání, odpovídající na potřeby české reality a použité v pedagogické teorii, možná by je to přimělo více přemýšlet o souvislostech své výuky. Takhle mohou lehce argumentovat tím, že zahraniční zkušenost je nepřenosná.

Učitelské listy 2005/2006, č. 7, str. 1