Můžeme být hrdi na to, že čeští učitelé a odborníci vytvořili hned začátkem 90. let bohaté podhoubí pro start reformy. Tenkrát se jí říkalo transfomace, aby se zdůraznilo, že nejde o jednorázovou změnu, ale postupný proces proměny vzdělávání. Některé z návrhů (např. návrh NEMES = Nezávislé oborové skupiny pro transformaci vzdělávání) vznikaly na prvních workshopech, které byly tenkrát u nás novinkou. Vášnivě se tam diskutovalo o zaměření vzdělávání na dítě a spolupracovalo na návrzích potřebných změn. Diskusi podpořily profesní asociace, které vznikaly jako houby po dešti.

Do toho vstoupily zahraniční nadace nebo programy (např. OSF nebo Step by Step) a začaly podporovat vzdělávání učitelů. Některé školy se začaly profilovat a pracovat na svých programech tzv. na míru. Jiné začaly rozvíjet přejaté alternativní programy (např. Waldorfská pedagogika, Montessori, Dalton, Začít spolu). Objevili se i lidé, kteří začali zkoušet své vlastní cesty. Někdy byly bohužel slepé, ale i to je součástí procesu změny. Chyby můžeme dělat, ale musíme se z nich umět poučit.

Pak vznikla expertiza OECD s řadou doporučení, analýza v Zelené knize a nakonec Bílá kniha jako formulace vize. Podílel se na ní široký tým odborníků svými podkladovými studiemi. MŠMT a Parlament následně vytvořily podmínky pro změnu přijetím zákonů. Bohužel ne ve smyslu otevření prostoru pro ty, kteří chtějí a umějí, ale teď už všichni musí. Některé to opravdu zaskočilo. Nastal čas kurikulární reformy, přijetí RVP a tvorby školních vzdělávacích programů, nastal čas tvrdé práce. Na půl cestě ale zůstalo finanční zajištění v řádném rozpočtu resortu a podpůrné systémy (další vzdělávání pedagogů a poradenství), zcela zaostal profesní výzkum a mediální podpora.

Realizátoři reformy se někdy cítí dotčeni, jestliže je způsob realizace kritizován ve veřejných diskusích, v tisku nebo v odborných studiích. Přitom většině kritiků jde jen o jedno: mají obavu, aby se špatnou realizací neznehodnotila základní vize. Průběžná veřejná diskuse by měla být podporována a přijímána jako velmi cenná zpětná vazba.

Právě jsem si přečetla v úvodníku Moderního řízení: »Mnozí z manažerů sice slovně uznávají význam kritiky, ale rozčílí se, když se sami střetnou s kritikou zdola a zvolají: »Jak si dovolujete takhle se mnou mluvit?« Ve skutečnosti jde ale o to, zda se šéf dozví nebo nedozví pravdu. Správná reakce by proto měla být: »Proč jste mi o tom neřekl už dřív?«...

Rada odborníků tudíž zní: Jste-li ve vedoucí roli a právě jste vyslechl nějakou kritiku včetně svého jednání, zhluboka se nadechněte a poděkujte tomu, kdo vás kritizoval. Ano, poděkujte mu. Nemusíte s ním hned souhlasit, můžete si dát čas na prověření kritiky, ale v každém případě byste neměl »posla špatných zpráv« odmítnout, natož sankcionovat.

Vaše reakce na kritiku udá totiž tón tomu, co se bude dít dál. Jestliže kritiku uvítáte a učiníte kroky k nápravě a prevenci, vaše neformální autorita vzroste a lidé s vámi budou otevřeně hovořit o tom, co je trápí. Pokud se naopak rozčílíte a odmítnete kritiku i kritika, bude to asi poslední kritická informace, kterou jste kdy slyšel. Riskujete tím, že nebudete znát důležitá fakta a bude vám chybět podpora zdola. A co víc, pozitivní přijímání kritiky, jak známo, vytváří firemní kulturu, z níž se rodí dlouhodobá úspěšnost. A o tu by nám mělo jít.« (Náhlovský P.: Umíte přijímat kritiku?, Moderní řízení 3/2006, str. 1)

My všichni odshora dolů jsme podílníky »firmy« školství. Ať už se podílíme řízením, kontrolou, nebo ve výuce žáků. Jedni bez druhých se neobejdeme – každý má v tomto procesu svou roli. Jedni zajišťují podmínky a druzí změny ve školách uvádějí do praxe. Nám všem by mělo záležet na úspěšnosti přijatých vizí. Reflexe a sebereflexe uskutečněných kroků je nezbytná. To se týká každého – i jednotlivého učitele. Nebrat kritické analýzy stavu jako zpochybnění své dosavadní práce, ale jako signál, že je nejvyšší čas zapracovat na změně. Tento proces by nikdy neměl být ukončen.

Optimisticky mě naladilo nedávné setkání PAU v Karviné. V dílnách i v kuloárních rozhovorech bylo zřetelně cítit, že se něco na školách pohnulo. Už se nediskutovalo o tom, zda a proč, ale JAK jít na změnu, předávaly se zkušenosti, bylo tam hodně nových a mladých lidí. A to je dobrá zpráva!

Učitelské listy 2005/2006, č. 8, str. 1