Konference byla zahájena zajímavou panelovou diskusí pod názvem Klíče k životu. Hosté panelu byli jak z oblasti školství, tak z firemního světa, ze státní správy i samosprávy. Překvapivě zasvěceným moderátorem byl známý herec Jaroslav Dušek. Pouhé srovnání názorů těchto lidí, kteří díky své profesi překročili práh uzavřeného světa školy, muselo v každém účastníkovi nutně vyvolat řadu otázek.

Manažerka společnosti Delvita Libuše Trlifajová a Tomáš Hilgard, manažer společnosti Philip Moris ČR, mluvili o tom, že měli sice ze školy spoustu vědomostí, ale na začátku nevěděli, jak je použít. Něco jim chybělo. Najednou se nehledělo na známky, ale na osobnostní kvality. Teprve v praktickém životě se učili najít svou výjimečnost a na ní stavět, jednat s kolegy a se šéfy, pracovat v týmu a orientovat se na výsledek, zjistili, jaké jsou nároky na znalost jazyků, jak důležité je umět zpracovávat a porovnávat informace, učili se vidět souvislosti v silně propojeném světě. „Naše děti kupí spoustu cihel, ale nevědí, co s nimi“, řekl Martin Odehnal, poradce předsedy vlády. „Škola dokonce často funguje tak, že děti nenávidí učení,“ doplnil Miroslav Procházka, ředitel NÚOV. Daniel Franc, konzultant ICT ze společnosti Unisono, vzpomínal na základní školu jako na „snůšku izolovaných dat v atmosféře sešněrovanosti“. Řekl, že se mu osvědčil styl vzdělávání, který poznal v USA – „zvědomování“ toho, co už vím, a hledání souvislostí, které pomohou najít můstky mezi vědomostmi.

„Škola by se neměla snažit naučit všechno, co se pak v životě uplatní, ale navést mladé lidi k učení od života, udělat z nich milovníky poznání. Bohužel u nás se pěstuje výchova strachem – děti jsou strašeny životem“, řekl Jaroslav Dušek. „Učitel musí naučit žáka, aby se vedl sám. Měl by vnášet do třídy harmonii. Musí ji ale mít v sobě. Každý šíří to, co má uvnitř (disharmonii, stres, nervozitu, vztek, mindrák…). Děti umí číst i neverbální projevy,“ dodal. „Učitel by se měl naučit pracovat na sobě a jít dál i při obtížích – přináší to prospěch i ostatním“, připojila se starostka Tábora Zuzana Pečmanová.

„Hodně lidí se bojí změny, protože nevědí, co přijde potom. Ale akceptování změn dostává člověka výš,“ přidal svou zkušenost Tomáš Hilgard. „Změna probíhá neustále. Ve světě se dějí ohromné změny – například aktivita Slunce nebyla taková 8 000 let. Starý systém praská a naše ego se brání. Je zpozdilé bránit se změně – ta už probíhá v dětech. Školství si s ní bohužel neví rady a děti nám to ukazují,“ shrnul Jaroslav Dušek.

Účastníci konference pak ve skupinové i společné diskusi hledali odpověď na otázky, proč učitelé nejsou ve vnitřní pohodě, jak by jim v tom mohly projekty pomoci, co jsou klíče k životu a čím se má škola především zabývat.

Myslím, že jsou to otázky k zamyšlení pro všechny pedagogy. Nejen z diskuse na konferenci AISIS, ale i z mnohých dalších se dá vyvodit určité zobecnění: Učitelé nejsou ve vnitřní pohodě, protože ještě nepřijali změny. Pokud se naučí změny akceptovat, vidět jejich smysl a souvislosti, pak i obtíže, které změny přinášejí, mohou být pro ně zvládnutelnější. K tomu mohou přispět nejen projekty AISIS, ale i řada dalších a hlavně – systémovou podporu musí poskytnout stát. Neboť ten je zodpovědný za to, že školství rychle najde nové klíče k životu pro dnešní děti. Děti totiž se svým životem nepočkají – potřebují ty klíče dostat teď hned.

Samotným učitelům by třeba mohly pomoci otázky k sebereflexi, které uvádí pan docent Obst v tomto čísle Učitelských listů v závěru svého seriálu: Uvažujete o své práci? Pracujete programově na zlepšování své činnosti? Jste v kontaktu s vývojem svého oboru? Využíváte nabízených aktivit celoživotního vzdělávání učitelů? Pomáháte i svým kolegům s hodnocením a zlepšováním jejich práce ve třídě? Snažíte se dobře hospodařit se svým časem tak, aby vám zbyl i na relaxaci? Ovládáte a využíváte některých psychorelaxačních technik? Myslíte, že přispíváte k vytváření ovzduší vzájemné podpory a důvěry ve vašem pedagogickém sboru?

Domnívám se, že ten, kdo může odpovědět na tyto otázky kladně, určitě nemá tak velký problém s přijetím změn. Pochopil je totiž také jako přijetí osobní odpovědnosti.

Učitelské listy 2005/2006, č. 10, str. 1