Otázky byly v každé zemi konzultovány s učiteli a přizpůsobeny tamější situaci. Zdá se, že problémy jsou velice podobné.

V ČR oslovila specializovaná firma v červnu 2006 telefonicky nebo on-line 665 učitelů ze všech regionů a typů základních škol. Učitelé různého věku a pohlaví výroky známkovali 1–5 podle svého ztotožnění s nimi. Dvanáct výroků dopadlo v průměru takto:

·        Fakt, že má vaše dítě i přes snahu horší známky, neznamená, že bude v životě nešťastné a neprosadí se (1,4 – jedničku dalo 77 % respondentů)

·        Vám možná vulgární slovník vašeho dítěte nevadí, mně ale ano (1,7 – 62 %)

·        Měli byste se dítěti víc věnovat, a ne ho posadit k počítači či k televizi, abyste měli klid (2,2 – 39 %)

·        Kladete na své dítě větší nároky, než jaké dokáže zvládnout (2,2 – 32 %)

·        Bohužel netušíte, jak úžasného potomka máte (2,3)

·        Vaše slohová práce se mi sice moc líbí, jenže já mám učit vaše dítě (2,8)

·        To, že máte hodně peněz, ještě neznamená, že se k vašemu dítěti budu chovat jinak než k ostatním (3,1)

·        Ze školních neúspěchů neobviňujte mě, ale své dítě (3,4)

·        Já to s ním ty dva roky vydržím, ale vám to v budoucnu nezávidím (3,4)

·        Proč bych měl obětovat svůj volný večer na rodičovskou schůzku, když vy se na ni neobtěžujete přijít (3,7)

·        Když vás tak poslouchám, tak se doma budete asi jen zdravit (3,8)

·        Vzhledem k platům, které bereme, toho od nás chcete příliš (4,1)

Nejde samozřejmě o nějaký rozsáhlý a hluboký průzkum. (Podrobně si o něm můžete přečíst v časopisu Výběr ze září 2006.) Když se ale nad těmito otázkami i odpověďmi zamyslíte, signalizují celou řadu problémů a komunikačních i vztahových slabin ve zmíněné triádě, ve které by společné směřování ke zdravému osobnostnímu rozvoji každého dítěte mělo být podmínkou. Jak řekla RNDr. Jana Straková na tiskové konferenci k tomuto průzkumu: Škola může pro děti mnoho udělat, aby nezískávaly pocit nemožnosti. Každé dítě by mělo ve škole zakusit úspěch. Proto by měla škola výuku co nejvíce individualizovat a otvírat pro dítě co nejvíce cest. Pocit stálého hodnocení by měl být oslaben – škola by měla vést dítě k sebehodnocení a zbavovat je obav z chyby. Psycholog Václav Mertin se s ní ztotožnil a doplnil, že diverzita je nadějí pro lidstvo. Hodnocení by nemělo ubíjet v dítěti aktivitu a zájem, ale povzbuzovat ho k posunu kupředu.

Teď, když se na školách připravují školní vzdělávací programy, by mělo v každé škole být významnou součástí analýzy výchozího stavu otevřené a pravdivé zhodnocení vzájemných vztahů učitelů, rodičů a dětí. Bez jejich ozdravení a prohloubení by se věci hýbaly kupředu velice pomalu. Hledání cest k sobě navzájem je jedním z důležitých úkolů. Cesty k rodičům dětí zanedbávaných, týraných nebo využívaných v rozvodových řízeních jako zbraň proti partnerovi sice asi budeme hledat těžko – tam je potřeba co nejvíce pomáhat dětem. Ale u těch ostatních je jistě možné různé formy společného prožívání najít. Pak už se najde způsob, jak si popovídat i o tom, jak hodnotit klady dětí nejen podle známek, jak to nepřehánět s nároky a přitom pomáhat rozvoji schopností dětí, jak dětem objasňovat smysl učení a získávat jejich zájem, jak si poradit s výchovnými problémy. Těch společných témat je hodně, ale nesmí to být z pozice »ze stupínku«. Pak se i učitelé mohou od rodičů dovědět leccos užitečného.

Uvidíme, co řeknou rodiče v průzkumu Ridger’s Digestu příští rok, kdy budou položeny otázky v opačném gardu. Co by nám – učitelům – řekli rodiče našich žáků, kdyby mohli?

Učitelské listy 2006/2007, č. 2, str. 1