Podívejme se do Učitelského zákona z roku 1926, jak právě tento dokument upravoval právní poměry učitelů. Pro doplnění předesílám, že v té době se rozlišovaly kategorie učitelský čekatel, výpomocný učitel, vedlejší učitel a definitivní učitel. Definitivním učitelem mohl být ustanoven učitelský čekatel po uplynutí předepsané čekatelské doby, která pro literní učitele a zvláštní učitele náboženství činila 3 roky, pro učitelky ručních prací byla čtyřletá.

Služební plat učitele se skládal ze tří složek: služného, činovného a výchovného. V případě učitelských čekatelů to bylo pouze tzv. adjutum a výchovné (pozn. adjutum = výpomocné, pomocné služné). Výše adjuta se lišila v první a druhé polovině čekatelské doby a pohybovala se v rozmezí 11 100 – 12 300 Kč ročně. Pro učitelky ručních prací  to byla částka nižší.

Vlastní služné bylo rozděleno do 11 stupňů a zákon stanovil pro jednotlivé stupně roční částky od 9 000 až po 27 600 Kč. Postup do vyšších stupňů služného nastával vždy po dovršení tří let započitatelné služební doby.

Stupnice služného pro vedlejší učitele a učitelky ručních prací čítala 10 stupňů a lišila se i v ročních částkách. Podmínkou plné výše služebního platu vedlejších učitelů a učitelek ručních prací bylo plnění řádné výukové povinnosti nejméně v rozsahu 18 hodin týdně. Jestliže tato výměra nebyla naplněna, činil služební plat za každou vyučovací hodinu 5,6% platu, který by učiteli náležel za předepsaných 18 hodin týdně.

Činovné bylo podle platového zákona vypláceno jako příplatek k platu úředníka, resp. učitele v činné službě. Činovné se nezapočítávalo do základu pro výpočet penze. Činovné se vyplácelo podle místa, kde měl učitel úředně přidělené služební místo. Pro tyto účely byly obce rozděleny do čtyř tříd činovného (A, B, C, D). Rozhodující byl počet obyvatel v konkrétní obci. Nejnižší činovné bylo vypláceno v obcích s počtem obyvatel nižším než dva tisíce.

Výchovné odpovídalo našemu pojetí dětských přídavků a vyplácelo se na nezaopatřené dítě v celkové roční částce 1 800 Kč, při více dětech 3  000 Kč.

Ředitelům škol, ať se nezývali správcové nebo řídící učitelé, náležely tzv. ředitelské přídavky, které se započítávaly do základu pro výpočet výslužného. Základní přídavek se pohyboval v rozmezí 600–900 Kč ročně a mohl být různě navyšován. Maximální výše ředitelského přídavku byla stanovena u správců obecných škola na 1 500 Kč ročně, u ředitelů občanských škol na 2 100 Kč. Kromě toho měli ředitelé nárok na služební byt nebo na příbytečné (úhrada nákladů na bydlení v případě, že nebylo možno zajistit pro ředitele školy služební byt).

Učitelský zákon z roku 1926 obsahoval ustanovení o výslužném. Pro nárok na výslužné a jeho výměru se započítávala nepřetržitá učitelská služba. Po deseti letech takové služby činilo výslužné 40% služného a za každý další rok služby se částka zvyšovala o 2,4%. Nadále platilo ustanovení paritního zákona z roku 1919 (zařadil učitele do stejných platových stupňů jako státní úředníky) o služební době v délce 35 let. Po dovršení 60 let věku nebo 40 let činné služby vznikal právní nárok na penzi.

Nemohly by se některé myšlenky tohoto zákona stát inspirací i pro dnešní dobu? Třeba by to byla cesta, jak snížit nekvalifikovanost učitelů v malých obcích.