Učitel by rodiči neměl říkat:"Vaše dítě je hrozné!"

autor: Václav Dvořák, Rodina a škola, 3/2006

Škola je prostředí jako stvořené pro konflikty. Nejenže tu vznikají stejně jako v"normální"firmě mezi jednotlivými jejími pracovníky, ale vzhledem k pestré vztahové síti v jejím prostředí se objevují v různéintenzitě mezi rodiči a učiteli, učiteli a žáky i mezi žáky samotnými. Podle psychologa Petra Kříže je při řešení konfliktů nutné, aby se jeho aktéři zbavili myšlenky, že jejich názor je jediný možný.

Co způsobuje konflikty mezi učiteli?

Častým zdrojem konfliktů mezi učiteli je závist. Sám jsem to zažil, když jsem tři roky učil na základní škole, byl jsem nejmladší z učitelského sboru a děti mne měly rády. Učil jsem hudební výchovu, hrál jsem na kytaru,nedržel jsem se úplně osnov a někteří starší kolegové mi vyčítali, že děti dostatečně neumějí teorii, zatímco mně šlo o to, aby zpívaly. Konflikty v učitelských sborech vznikají také kvůli různému pojetí pedagogické práce čistylu řízení školy. Každý učitel jako svébytná osobnost klade poněkud jiné důrazy ve své práci, preferuje jiný přístup, volnější, nebo přísnější. Není-li sbor naladěn na podobnou strunu, mají jednotliví učitelé sklon vyčítatdruhým jejich přístup. Zažil jsem i rozpory mezi dvěma učitelskými generacemi.

Co může ředitel školy udělat pro to, aby k takovým konfliktům v jeho sboru nedocházelo?

Základní prevencí konfliktů je otevřená komunikace: každý učitel by měl mít možnost otevřeně vyjádřit svůj názor a nebýt za to stíhán vedením ani kolegy. Učitelé také musejí mít dostatečný prostor pro výměnu názorů - nenídobré řešit na poradě konflikty, které se nahromadí za čtvrt roku. Prevencí jsou i samotné manažerské schopnosti vedoucích pracovníků: ředitele, jeho zástupce, vedoucích předmětových komisí. Měli by nejen umět řídit školu, alei schůze, na kterých lze konflikty vyřešit.

Určitým zdrojem napětí bývají noví mladí učitelé, kteří mají pocit, že musejí uplatnit všechno, co se naučili a mohou s tím"narazit". Co byste takovému učiteli poradil?

Že by sice měl dávat najevo svůj postoj, ne však způsobem arogantním či naznačujícím, že jeho názor je jediný možný. Každý pohled je totiž vždy jen jednou z možností a je třeba tolerovat právo druhých mít jiný. Měl by setaké naučit říkat své názory s příslušnou skromností, což pro začínající učitele může být obtížné, protože přicházejí nabiti novými poznatky ze školy a mají dojem, že právě oni budou učit konečně správně. Když říkám své názory,je dobré dávat druhému zároveň najevo, že si jeho postojů a jeho osoby vážím, a říci mu, za co konkrétně:"Myslím, že mám nové nápady, setkal jsem na škole nebo v cizině s novým pojetím výuky, ale líbí se mi, jak děláš toa to a ani náhodou zatím nezvládám tak metodicky a s přehledem rozvrhnout výuku do celého roku."Schopnost ustoupit ze své pozice, to znamená respektovat, že druhý je hrdý na něco, co já zase tolik neobdivuji, na to už jepotřeba zralejší osobnost. Sám jsem to v mladém učitelském věku odmítal respektovat a chtěl jsem naopak, aby ostatní respektovali mě. S přibývající zkušeností, lety, případně únavou z práce přijde člověk na to, že se nevyplatívyčerpávat zbytečnými konflikty. Mnohdy je lepší udělat nějaký ústupek a šetřit si síly na podstatné střety, což jsou třeba spory o koncepci školy. Ale i tam by mělo platit, že učitelé budou své názory vzájemně respektovat ahledat konsensus v diskusi.

Může vedení školy nějak novým učitelům ulehčit jejich vstup do školy?

Dobrou metodou prevence konfliktů - vhodnou nejen pro učitele mladé, ale obecně pro všechny nově příchozí - je svěřit nováčka pod"patronát"některého člena učitelského sboru. Ten mu pomůže zorientovat se,případně ho může upozornit možné nebezpečí určitého konfliktu. Je dobré získat rychle přehled o tom, s kým můžete mít nějaký problém, případně zda není někdo v nějaké věci zvlášť citlivý.

Když už se nějaký konflikt rozvine, jak by měl ředitel postupovat?

Ředitel vstupuje do konfliktu ve fázi, kdy už se nějakou dobu vleče, učitelé jej nedokážou řešit vlastními silami, ostatním začíná vadit a ztěžuje jim práci. Standardní postup je, aby mluvil s každým z dotčených, zjistil,o co jde, a poskytl jim zpětnou vazbu: jak konflikt vnímá zvenčí, co ve škole způsobuje a co ještě případně hrozí. Měl by říci, že si přeje, aby konflikt byl zažehnán a nabídnout jim - někdy i nařídit - že se sejdou společně aže sehraje roli neutrálního prostředníka. Musí přitom zdůraznit, že to nebude mít žádné pracovně právní důsledky, že mu záleží na obou lidech a že mu tedy nejde o získávání informací, na jejichž základě by někoho postihoval. Nanásledné schůzce na něj čeká jeden z nejobtížnějších úkolů v komunikaci - mediační technika. Mediátor je neutrálním prostředníkem, který naslouchá oběma stranám stejně a dobře volenými otázkami zjišťuje příčiny konfliktu. Mělby umět pojmenovat, co je předmětem sporu z jeho pohledu a popsat problémy, které je třeba vyřešit, aby příčina konfliktu zmizela. V podstatě má říkat něco v tomto smyslu:"Záleží mi na vás na obou, v každém případě jakoředitel školy chci, abyste se dohodli. Neznamená to, že spolu budete chodit na kávu, ale chci, abyste se plně profesionálně respektovali."Osvědčuje se, když přitom umí klást otevřené otázky:"Jak to vidíte vy? Co jepro vás obtížné? Co vás vede k tomu, co jste udělal či řekl? Jakým způsobem by se podle vašeho názoru mělo..."Zásadní dovedností člověka, který v roli mediátora vystupuje, je umět skutečně důsledně vystupovat z neutrálnípozice - nenechat se strhnout negativními emocemi, které se na setkání mohou objevit, nehodnotit nic z toho, co bylo řečeno. Neříkat:"Ano, to je užitečný postoj, s tím souhlasím."V žádném případě se nesmí přidat najednu, či druhou stranu. Jde o řešení sporu za zavřenými dveřmi, v klidu, beze svědků, s tím, že průběh nebo výsledky jednání nebudou sdělovány, dokud nebude vyřešen. Dalším dobrým pravidlem je stanovit, že obě strany konfliktubudou - alespoň zpočátku - mluvit pouze k mediátorovi a na jeho vyzvání, že si nebudou skákat do řeči. Nemyslím si ovšem, že tohle všechno zvládne každý ředitel, někdy je proto vhodné požádat o vedení procesu řešení sporuvhodného kolegu, nebo přizvat odborníka z prostředí mimo školu.

Další oblastí konfliktů ve škole jsou učitelé a rodiče. Co mohou učitelé udělat pro to, aby se konfliktu pokud možno vyhnuli?

Podstatné je dostatečně často mluvit s rodiči nebo - protože času je málo a rodiče často nepovažují za nutné do školy přijít - alespoň nastolit takovou komunikační rovinu, kdy učitel může kdykoliv zatelefonovat jednomunebo druhému rodiči a mluvit s ním o případných problémech dítěte ve škole. Potíž je samozřejmě v tom, že když rodič učiteli naznačí, že se mu něco v jeho přístupu k dítěti nelíbí, pedagog to obvykle vnímá jako útok na svouosobu. A totéž platí obráceně. Pokud pedagog vytkne rodiči, že třeba nedostatečně kontroluje domácí úkoly dítěte, většina rodičů to vnímá jako útok na svou schopnost vychovávat. Vztahy učitelů a rodičů jsou tedy potenciálněkonfliktní půdou, vyučující by proto měl dávat rodičům najevo, že si jich váží a respektuje jejich roli těch, kdo jsou za dítě nejvíc odpovědni. Ideální je, když se obě strany shodnou, že případné problémy žáka jsou jejichspolečným problémem. Všichni zainteresovaní dospělí by měli získat pocit, že spolupracují ve prospěch dítěte a že tedy nejsou soupeři, kteří si vzájemně snaží dokázat, kdo dělá větší chyby.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola č. 3/2006
nebo v On-line archivu.

Zpět na hlavní stranu časopisů