Autor: Vojtěch Vlk

Jenže on tomu vědeckému blahu bliss neříká, aby tomu nedával nějaký ten nebeský či nirvánský nádech a zůstal seriózně vědecký. Jeho vědecký obor se jmenuje Positive Psychology and the Science of Well-Being čili „pozitivní pychologie a blaženostní věda“. S tou teď při univerzitě založil Institute of Well-Being čili Institut blaha, doslovně „dobrojsoucna“. Vida, ono to i v té češtině může znít vědečtěji.
Well-being je takové blaho obyčejné, neromantické, ateistické a mondénněji se mu dá říkat pocit štěstí nebo radost ze života. Pojem pozitivní psychologie neznamená to, že by taky existovala nějaká psychologie negativní, nýbrž to, že ať se děje co se děje, člověk by to měl vnímat jako událost, z níž se dá vytěžit něco pozitivního za každých okolností. Má svá pravidla, proto se dá vyučovat. A je součástí už mnohaletého a rychle se rozvíjejícího vědeckého i podnikatelského oboru zvaného happiness studies a happiness industry. V těch jen příslušná literatura – poučující nás, jak být šťastní – dosahuje obratu několika miliard dolarů ročně. Dalších několik miliard obratu mají všelijací happiness consultants a happiness coaches, kteří nás poučí, že ve štěstí nám brání to, že máme zbytečně moc peněz a že uděláme nejlíp, když je dáme jim.
Cambridgeský absolvent dr. Anthony Seldon přišel na to, že nechávat happiness studies až na univerzitu je trochu pozdě, protože než se člověk na univerzitu dostane, nahromadil si už tolik „nešťastnosti“, že na její léčbu mezi intenzivním studiem nemá čas. A tak tato studia zavádí i do slavné soukromé střední školy Wellington College, jejímž je ředitelem.
„Budou to lekce emociální inteligence, v nichž se žáci budou učit vytvářet zdravé a trvanlivé vztahy a vyhýbat se vztahům destruktivním, a také tomu, jak kultivovat zdravé sebevědomí,“ vysvětluje Seldon. Budou mimo jiné studovat, jak si stanovovat realistické cíle, které by měly „vyhovovat jejich talentům a zájmům“. Budou objevovat, co jim působí bolest a „nešťastnost“, a jak je ve svém životě minimalizovat. A naopak, co jim působí radost a pocit štěstí, a jak je pěstovat.
Není na tom nic nového, vracíme se k slavnému učiteli rozkoše jménem Epikuros. Ten vyučoval radosti ze života ve 3. století př. n. l. ve své zahradní akademii na okraji Athén, kde žili a rozkoš pěstovali pánové a dámy společně, což tehdy v Athénách nebylo zvykem. Jejich filosofie se řídila jednoduchým pravidlem: Vše, co působí rozkoš, je dobré, správné a etické, vše, co působí bolest, je zlé, chybné a nemorální. Cesta ke správnému žití tedy vede zvyšováním rozkoší a zmírňováním bolestí.
Epikuros dokonce tvrdil, že střádáme-li si rozkoše takříkajíc do ledničky, vytváříme si tím protiléky proti případným budoucím bolestem. Hluboké vzpomínky na dřívější rozkoše a radosti prý působí jako anestetikum. A prokázal to i svým dlouhým životem a smrtí. Dožil se stotřicítky a poslední léta trpěl bolestivými poruchami jater, na které si nikdy nikomu nestěžoval a nikomu jimi nekazil dobrou náladu. Jednoho dne mu už ale zřejmě došla zásoba léčebné rozkoše, řekl si, že už tu byl dost dlouho a že mu to stačí. Sezval si své nejlepší přátele, řekl jim, že se s nimi loučí, kladl jim na srdce, aby nezapomínali na jeho učení, vlezl si do vany s teplou vodou, opil se červeným vínem a s úsměvem vydechl život.
Jeho učení – které si dnes vykládáme mylně jako honbu za rozkošemi – spočívalo v jednoduchých principech.
1. Bohové existují, ale lidé jsou jim zcela lhostejní, tudíž je netrestají ani neodměňují, trest i odměnu si působíme sami.
2. Smrt není nic, čeho je třeba se bát.
3. Rozkoš je klíčem ke štěstí.
4. Vše, co potřebujeme ke štěstí, se snadno získává – a naopak, to nesnadno získávané nám nepřinese štěstí, až to získáme.
Rozkoše dělil Epikuros do dvou zásadních kategorií: na kinetické a statické. Jinak taky řečeno na pomíjivé a trvanlivé. Ke štěstí člověku přispívají ty statické a trvanlivé víc než ty kinetické a pomíjivé a má se dokonce zříkat kinetických ve prospěch trvanlivých. Největší epikurejskou rozkoší je mír duše. Druhou je objevování a pěstování moudrosti. Třetí potěcha z přátelských a láskyplných vztahů. Teprve po nich přicházejí jednotlivé rozkoše tělesné, sexuální a kulinární. A ty jsou skutečnými rozkošemi, jestliže k nim přistupujeme s mírem v duši. A jestliže přestaneme po rozkoších bažit, toužit, vášnit a běsnit. Základem epikurejství není neustálé uspokojování všech tužeb, nýbrž jejich uklidnění. A to nám dává pocit a vědomí trvalého štěstí.
Jenže je skutečně štěstí tak tvůrčí a užitečné, jak se nešťastní lidé domnívají?
Tuto otázku v debatě položil další slavný cambridgeský absolvent, spisovatel Howard Jacobson. A připomněl nám, že dějiny kultury, vědy, umění a ostatních tvůrčích oborů z velké části vytvářejí lidé nešťastní, se sebou i se světem nespokojení, s pocitem nedokonalosti a méněcennosti, ale posedlí touhou svá vnitřní omezení a vnější překážky a výzvy překonávat. A tím dělají život zajímavý, dramatický, pestrý, pozoruhodný, vibrující a dynamický.
Nestává se statické štěstí zatuchlou tůní, která přestává žít a kterou lze oživit jen přívodem proudících vod? A když dosáhneme osobního štěstí v duševním míru, neztrácíme energii k tvoření? Nezabředáme do samolibosti, prostřednosti, průměrnosti, nudy? A není právě největší rozkoší a štěstím ona schopnost dramaticky přetvářet sebe a svět okolo? A dělat si legraci z toho, co zpackáme?