Při výběru a realizaci metod výuky by měl učitel respektovat:

·       zákonitosti procesu učení,

·       uplatnění výchovně vzdělávacích zásad (např. aktivity, názornosti, individuálního přístupu a přiměřenosti, trvalosti, spojem teorie s praxí atd.).

Je žádoucí, aby zákonitosti procesu učení přiváděly učitele k přemýšlení o »správné« volbě metod, které by žáky aktivizovaly a vedly je ke spolupráci i k ochotě pomoci druhému, aby jim také umožnily samostatnou práci a seberealizaci a respektovaly jejich zájmy, schopnosti atd. Závěry z výzkumů potvrzují, že žáci, kteří se aktivně zapojí do studia, dosahují lepších výsledků při standardizovaných testech, při testech čtenářských dovedností a z matematiky (Pasch a kol., 1988, s. 190).

Další kritéria optimálního výběru metod, která by měl učitel zvážit, jsou:

·       naplnění výchovně vzdělávacího cíle a obsahu výuky,

·       časová přiměřenost,

·       forma,

·       prostorové možnosti a materiální vybavení,

·       vlastnosti a schopnosti žáků i učitele,

·       kolektiv žáků ve třídě,

·       klima školy.

Úsilí sladit metodu výuky s výchovně vzdělávacím cílem a obsahem zaměstnává učitele již při projektování výuky. Také vědecké výzkumy informují, že volbu metod ovlivňuje povaha učiva. Cíl vystupuje v pedagogice jako základní »všeurčující« kategorie (s ohledem na osobnost žáka), obsah je jeho konkretizací a metoda výchovně vzdělávací prostředek. Z toho vyplývá, že metoda napomáhá naplnění cíle. Každý předmět a skupina příbuzných disciplín má svou specifickou strukturu, vlastní logiku systému poznatků, požadavky na dovednosti. To vše se didakticky promítá do charakteristiky jednotlivých metod a jejich využití v daném předmětu (srovnej Mojžíšek, 1988, s. 76).

Rozhoducící pro uplatnění metod ve výuce je rovněž čas. V podmínkách tradiční školy se mu obsah a způsob výuky podřizují. Z toho důvodu je podle našeho názoru nutné, aby učitel zvážil odlišnou časovou náročnost při realizaci různých metod.

Časem je limitován i další výchovně vzdělávací prostředek – forma (vyučovací hodina, výlet, exkurze, blok, výuka ve třídě, v odborné laboratoři, individuální, hromadná, skupinová práce atd.). Zajímá nás proto, že vytváří vnější rámec nebo ohraničení výchovně vzdělávacího procesu. Právě v ní se metody výuky uplatňují. Dát do souladu metody a formy je nanejvýš potřebné.

Dále upozorňujeme na to, že využití metod mohou ovlivnit i prostorové podmínky a materiální vybavení místností. Učitel musí dopředu vědět, zda bude prostor dostatečný, jestli půjde manipulovat se stoly a židlemi, bude-li mít k dispozici nástěnky a další pomůcky atd.

Do přemýšlení o volbě adekvátní metody výuky by měl pedagog samozřejmě zahrnout i žáky. Musí vzít v úvahu jejich individuální zvláštnosti (fyzické i psychické) – věkové, zájmové (očekávání), pohlavní. Pozornost věnuje dosavadnímu rozvoji žáků v oblasti poznatkové, citové, mravní. Zvažuje styly učení, uspokojení základních lidských potřeb, zdravotní stav. Zabývá se specifiky kolektivu třídy (počet žáků, soudržnost, pohlavní struktura atd.).

Zapomenout nesmí učitel ani sám na sebe. Má dostatečné předpoklady pracovat se zvolenou metodou? Jaké jsou jeho teoretické vědomosti a úroveň praktické přípravy, metodické dovednosti, osobní a temperamentové vlastnosti, zdravotní stav? Převažuje u něho logotropická či paidotropická orientace? Rozhodující jsou však jeho zkušenosti při všech metodických inovacích.

Způsob výuky ovlivňuje klima školy – především klima třídy a vyučovací klima. Je zřejmé, že v nepřátelském, utiskujícím a výhružném prostředí nemůžeme očekávat, že žáci budou pociťovat jistotu a důvěru, které potřebují pro aktivní zapojení se do výuky a ochotu spolupracovat. Klima školy má skutečně vliv na sociální chování žáků, ale i učitelů, ovlivňuje průběh učení, motivaci k výkonu a učební výsledky. Učitelé by se měli seznámit s jeho účinky. Prospělo by to totiž humánnímu jednání a tak ovlivnilo i způsob výuky a život ve škole.

Souhlasíme s názorem, že není »dobrá« ani »špatná« metoda, ale záleží na tom, zda ji učitelé vhodně nebo nevhodně aplikují. Každodenní rozhodování učitele o volbě adekvátních metod výuky může zahrnovat následující otázky:

·        Povedou k dosažení bezprostředních cílů?

·        Umožňují jejich naplnění tím nejjednodušším způsobem nebo Jsou zbytečně efektní?

·        Přispějí k prohloubení znalostí, dovedností a směřují ke změně přístupu k učení?

·        Mohou vyvolat učení ve více úrovních a ovlivnit více složek osobnosti?

·        Vyžadují vyšší/nižší stupeň znalostí, dovedností nebo postojů (přístupů k učení), než jakým disponují žáci?

·        Kolik času zabere jejich aplikace?

·        Kolik prostoru a jakého je třeba, aby se mohly použít?

·        Jaké pomůcky je nutné zajistit? Jsou přístupné?

·        Jaké zvláštní dovednosti se předpokládají u učitele? Zvládne postup?

·        Jsou vhodné pro učitele, odpovídají stylu jeho práce?

·        Jsou vhodné pro žáky? Odpovídají jejich očekávání?

·        Vyvolávají u žáků pasivní nebo aktivní přístup k práci?

·        Udávají pomalé či rychlé tempo?

·        Vyžadují přiměřenou nebo příliš velkou míru kontroly? (srovnej Steelová, Meredith, Učíme dospělé).

Výše uvedené skutečnosti mohou vyvolávat dojem, že volba metod výuky je záležitostí pouze učitelů. Z praxe některých škol (nejen alternativních) je známé, že na výběru způsobů, postupů a cest, jak bude výuka probíhat, jakými metodami se bude pracovat, se mohou podílet i žáci. Domníváme se, že je to vhodné pro větší zainteresovanost žáků na organizaci výuky, pro prohloubení jejich zájmu o učení se a převzetí části zodpovědností /a výsledky tohoto procesu.