Jako vojenský pedagog jsem prožil mnohá období, kdy se měnily požadavky, především odborné, jak na mladé, tak i na starší vojáky z povolání. Stávalo se, že "čerství" absolventi určité odbornosti nemohli nalézt své uplatnění vzhledem ke změnám druhů vojsk a museli projít ročním přeškolovacím kurzem. Starší vojáci z povolání, kteří měli středoškolské vojenské odborné vzdělání a nebyli absolventy vojenské vysoké školy, vzhledem ke stoupajícím odborným požadavků (nově zaváděná technika do armády nemohla být plně využívána), museli absolvovat doplňovací odborné kurzy, pro které neexistovaly potřebné učebnice. Jako učitel bez pedagogického vzdělání, ale elektrotechnický inženýr, jsem musel nejen vyučovat, ale i se svými žáky, samozřejmě za jejich maximální motivace, plně spolupracovat. Za této situace jsem byl nucen měnit podle potřeby metody výuky a později jsem zjišťoval, jak jsou pedagogicky odborně nazývány! Když jsem byl později zván, na základě zveřejňování výsledků mojí práce, na odborná zhromáždění společná s civilními pedagogy, že přílišné lpění na pedagogické teorii brzdí jejich práci na zkvalitnění vyučování. Když některý z nich promluvil o své práci, ihned se dočkal kritiky od špičkových odborníků na detaily. Naopak vedoucí celého tohoto kolektivu hodnotila naši práci tak, že "vám se něco ukáže a vy to hned použijete a využijete!" Moje zkušenosti a poznatky z této práce jsem publikoval ve svých příspěvcích, které můžete, vyhledáním mým jménem a příjmením na "Seznam" nebo "Centrum", nalézt. František Augusta.

Titulek mého textu je odpovědí na otázku v nadpisu. Učil jsem hlavně dospělé a teď učím děti. Je to dramatický rozdíl. Zlatí dospělí. Děti jsou prostě děti, je nutno s nimi jednat jinak, vše opakovat a důsledně vše vyžadovat, jasně a několikrát říkat, jak a co se bude dělat, protože v okamžiku, kdy po desáté vysvětlíte, co se po nich chce a máte pocit, že jasnější to nemůže být, je chvíli ticho a pak se ozve další dítě se stejnou otázkou. Děti je třeba nenápadně vést a vše jim říkat, protože jsou schopni řešit neuvěřitelné věci jako například, jestli ten nadpis mají napsat červeně nebo zeleně, či dokonce jestli můžou mít nadpis tiskacím písmem. Je to úžasná zkušenost, doufám, že z toho nezblbnu. Nedivím se, že moje kolegyně z nižšího stupně stále oslovuje svého bývalého žáka (nyní v osmé třídě) Kubíčku, byť je o hlavu větší než ona a dávno není tím roztomilým Kubíčkem. Léta milého vysvětlování a zdrobnělin zanechala své stopy. S dětmi je to ale nutné. Asi. Sám to poznám až za pár let. Zkouším ale těm starším dát trochu samostatnosti a zatím je to ok. Musí se vytvořit ale mantinely a pravidla. Nechci poučovat starší o tom, jak učit, jsitě se ozve někdo "zkušenější", který mě opět poučí o věci. Výše uvedené je pouze postřehem. Hezký den Galis