I když víme (a paní ministryně samozřejmě také), že její mandát je omezen, je důležité, že někdo zevnitř ministerstva pojmenoval a zveřejnil stav. Učitelské listy upozorňují na nedostatky v řízení změn již řadu let (naposledy v článku Michaely Prášilové Řízení a podpora změny v příloze pro ředitele UL 1/2006–2007). M. Prášilová cituje z obecného managementu (také již po několikáté) předpoklady pro úspěšné provedení změny. Zkusme se nad nimi zamyslet.

Prvním je tlak na provedení změny. Nejen u nás sice existují velmi silné důvody pro změnu vzdělávání ve zrychleném společenském, politickém a ekonomickém vývoji světa, ale tlak na její realizaci bohužel nevznikl. Politici všech barev sice prohlašují vzdělávání za svou prioritu, ale všichni zůstávají v rovině obecných proklamací. Nedokázali se ani sjednotit na společném náhledu na hlavní problémy. Neproběhla fáze cíleného, trpělivého a srozumitelného vysvětlování nutnosti změn veřejnosti, která tudíž ve svém celku žádnou potřebu změn nepociťuje. Smutné je, že se této osvěty neúčastní ani většina elit. Mnohé významné osobnosti vědy a kultury naopak veřejně vyjadřují svůj pocit, že je s naším vzděláváním všechno v pořádku. Pak ovšem žádný skutečný tlak nemůže vzniknout.

Zformulování jasné a konkrétní vize na základě důkladné analýzy se konalo jen roztroušeně a v náznacích. Žádné vedení ministerstva školství si to nedalo za svůj prvořadý systémový úkol. Máme sice Zelenou a Bílou knihu a cíle vzdělávání zformulované ve školském zákonu (aspoň že to!), ale tyto dokumenty vznikaly za různých okolností před řadou let a naléhavě potřebují aktualizaci a hlavně další konkretizaci.

Nejhůře dopadá způsobilost provést změnu. Znamená motivovat a odborně připravit pracovníky, kterých se změna týká. Vzděláváním pedagogů pro změnu se nezabýval nikdo, naopak – systém dalšího vzdělávání byl rozbit, zkušení lektoři rozprášeni. Dnes ho horko těžko lepí znovu dohromady mladí pracovníci bez praktických zkušeností. Fakulty připravující učitele reagují se zpožděním a jen sporadicky. O skutečné motivaci se nedá mluvit už vůbec – motivací se stal »mus« plynoucí ze zákona. Pochybnosti lze mít i o způsobilosti těch, kteří mají změnu řídit. Kolik úředníků je opravdu přesvědčeno o její nezbytnosti? Kolik jich je odborně připraveno? Vzácné výjimky. Těžko pak přesvědčovat a motivovat druhé!

Posledním předpokladem je odvaha provést první krok. Zdánlivě byl tento krok udělán – máme zákon, některé rámcové vzdělávací programy. Ale byl to spíše nákrok udělaný od prostředku. Co zveřejněno nebylo (a jsou důvodné pochybnosti, že neexistuje), je projekt realizace změny s konkrétními cíli, kroky a harmonogramem a realizační tým s konkrétními odpovědnostmi. Vedení ministerstva a jeho dlouhodobý záměr se s takovým dokumentem a odborným týmem zaměňovat nedá – pracuje v horizontu volebního období, podléhá politickým vlivům a má i jiné povinnosti.

Možná by to měl být nepolitický tým na úrovni vládní rady a vládě odpovědný, sestavený ze skutečných odborníků a v čele s respektovanou osobností s manažerskými schopnostmi. Transformace vzdělávání není jednorázová reforma, je to proces složitý a dlouhodobý, s důležitými vnitřními vazbami dílčích změn. Přesahuje nejen volební období, ale i do řady dalších oblastí a netýká se pouze působnosti ministerstva školství. Pokud se realizuje neprovázanými dílčími změnami a ještě k tomu v nesprávné časové souslednosti, nemůžeme se divit, že způsobuje spíše frustraci a odpor škol a učitelů, v řadě případů pak formální přístup.

To by se ale politická reprezentace musela na takovém řízení změny shodnout a učinit ji skutečnou prioritou, na které závisí budoucí prosperita státu a kvalita života jeho občanů. Nesměla by zacházet s těmito slogany jenom jako s hesly. Vzhledem k tomu, že politici nejsou schopni se shodnout ani na tom, kdo bude vládnout, moc nadějí nemáme. (Třeba to je výsledkem jejich nedostatečných kompetencí komunikace, spolupráce, řešení problémů, kompetencí sociálních, personálních a občanských – kdo ví? Fakt je, že systém vzdělávání, jehož jsou produktem, je ke kompetencím nevedl. Možná je to velmi výmluvný test.)

Asi si budeme muset počkat, až se promítnou dopady netransformovaného vzdělávání tvrdě do ekonomiky, až nám rozvinutý svět prokazatelně uteče a pocítí to na své životní úrovni každý občan. Pak se snad objeví tlak, který měl být na začátku. Ale pak už možná půjde o jiné věci než o vzdělávání…

Učitelské listy 2006/2007, č. 3, str. 1