Nejen odborný tisk, ale i deníky se už rozepisují o tom, že školství čekají velké změny. Mnozí lidé začínají chápat, že nutnost těchto změn nesouvisí s volebním programem jakékoli strany, ale existuje objektivně, mimo jejich chtění či nechtění. Buď budeme schopni transformaci vzdělávání co nejrychleji uskutečnit, nebo se definitivně octneme na periferii globálního vývoje.

Kardinální otázkou se stává, kdo tuto proměnu uskuteční. Sebelepší strategie, ba i politická vůle nebude nic platná, pokud učitelé neporozumí podstatě změn a nepřijmou je za své. Problém je však ještě komplikovanější. Bude vůbec někdo, kdo by dlouhodobý proces změn kvalifikovaně realizoval?

Věkové složení učitelstva je alarmující. Absolventi pedagogických fakult do škol buď nenastupují vůbec – mnozí z nich s tím ani nikdy nepočítali – nebo často odcházejí po dvou až třech letech do jiných profesí. Jsou okresy, kde léta neviděli jediného absolventa. (Neměl by se tento jev průběžně monitorovat a zjišťovat příčiny?) Pokud se nic nestane, během deseti až patnácti let odejde z regionálního školství téměř 60% dnešních učitelů do důchodu (11% z nich je v důchodu už nyní). Kdo je nahradí? Vojenští vysloužilci jako kdysi? Nebo to bude Internet?

Změna vzdělávání bude klást na učitele velké nároky. Budou muset svou práci přizpůsobit jiným potřebám života, jinému pojetí pedagogiky a technologiím 21. století. Přitom 53,3% stávajících učitelů vystudovalo v 70. a 80. letech, 4,5% v letech šedesátých, ba dokonce padesátých. Patřím do této velké skupiny a přesto, že se deset let neustále vzdělávám a dnes už neučím, velmi silně cítím, jak nedostačující pro potřeby dnešního života a dobově omezená je naše odborná i všeobecná příprava, jak již nikdy nedoženu znalost jazyků, jak je obtížné zvládnout počítačovou gramotnost.

Průběžná obnova učitelské způsobilosti musí však nastat u všech věkových skupin učitelů. Nová doba chce úplně jiné znalosti a dovednosti. Žáci už nemají jediný zdroj informací v učiteli a často ho v některých znalostech a dovednostech předčí. Přitom se systém dalšího vzdělávání učitelů začátkem 90. let rozpadl a nyní se s reformou veřejné správy jeho nové zárodky de facto rozpadají podruhé.

Pokud to stát myslí s proměnou vzdělávání a zařazením mezi vyspělé země vážně, bude muset velmi rychle tuto složitou situaci řešit. Sedm tisíc korun hrubého přirozeně přiláká do školství málokoho. Jeden nedávný výzkum absolventů středních škol ukázal, že nastupují za plat sedm až dvanáct tisíc – kde je pak vyjádřen rozdíl ve vzdělání? Prvním předpokladem je tedy zvýšení platů učitelů na úroveň ostatních vysokoškolsky vzdělaných profesí. Přislíbeno už bylo. Ale ani to nebude stačit.

Pokud chce stát mít dobré učitele, pokud chce získat do školství mladé lidi, musí konečně dělat skutečnou personální politiku, musí dávat pobídky a nabídky. (Jen se podívejme pro příklad do Německa, co dělá, když mu chybí počítačoví odborníci!) Umístěnky a povinnost nástupu pro absolventy už dávno nejsou řešením, to bylo možné leda v totalitě. Je potřeba dát učitelské profesi perspektivu a určité výhody, aby se kompenzovaly zvýšené nároky. Osobní perspektivu může dát kariérní růst, možnost zvýšení platu za zvýšenou kvalitu práce, nikoli jen věkovým automatem. Obce, které si stěžují, že nemohou sehnat učitele, budou muset řešit jejich bytovou otázku. V řadě států mají učitelé příspěvky na dopravu, na bydlení, různé karty slev na cestování, na vzdělávání, na kulturní akce. Někde mají vždy po několika letech půlroční studijní volno na stáž v rámci svého oboru, aby získali zkušenosti z praxe, pro kterou mají žáky připravovat. Mají různé podpůrné a rehabilitační služby. Jsou pro ně vyvíjeny moderní didaktické materiály, pomůcky a výukové programy. Když chtěli ve Finsku rozšířit počítačovou gramotnost, rozdali učitelům laptopy…

Dovedu si představit, jak si teď mnozí úředníci a ekonomové ťukají na čelo. Kde bychom na to vzali? Vždyť učitelů je 173 tisíc! Odpovídám, že budeme muset prostředky najít. Najdou-li se na letité umělé udržování nepotřebných průmyslových gigantů, na sanaci pirátských bank, budou se muset najít na vzdělávání. Třeba prostřednictvím lepších zákonů umožňujících ručení majetkem a účinné vymáhání nesplacených úvěrů, pojištění a daní (proč by to vše měli stále hradit daňoví poplatníci a podvodníci si užívat v daňových rájích nebo se beztrestně pohupovat na zlatých padácích)?

Vzdělávání bez kvalitních a moderně připravovaných učitelů fungovat nebude. Nebo bude – ale s kým a jak?

Učitelské listy 2000/2001, č. 2, str.1