Hovoří se o efektivním využívání lidských zdrojů, hovoří se o tom, že vědomosti a informace se stávají klíčovým faktorem mezinárodního respektu a síly každé země světa. Dodáme-li k tomu, že s vědomostmi a informacemi musí pracovat lidé hájící žádoucí hodnotovou orientaci a postoje, máme zcela jasné cíle pro budoucnost nutné reformy vzdělávací soustavy. A budoucnost začala již včera.

Určitá část ekonomů hovoří na základě analýzy situace v USA a Japonsku o přímé souvislosti mezi schopností ekonomického růstu a tempem růstu počtu obyvatelstva nad patnáct let ve školách. Pokud si tedy některý stát stěžuje na „únik mozků“ a technologickou propast, tak tím vlastně potvrzuje skutečnost, že jeho ekonomika ještě není dostatečně založená na vědomostech a informacích, aby mohla být výkonná a konkurenceschopná.

Pokud naše školství nenabídne absolventy schopné pracovat s informacemi a využívat vědomosti získané i samostudiem v praxi, pokud nebude naše školství produkovat absolventy se sociálně a osobnostně žádoucím profilem, bude je pracovní trh hledat v zahraničí. Naše hospodářství musí pro tyto absolventy vytvářet také nová pracovní místa, bez toho nelze hovořit o informační společnosti. To vede ke změně charakteru vykonané práce. Příčinou žádoucího kvalitativního vzestupu pracovních míst je vzestup vzdělanostní úrovně obyvatelstva (tedy pracovní síly). Bude-li škola orientovaná na reformou požadované cíle, má smysl, aby v ní lidé zůstávali déle než dosud, protože získají vyšší (širší, hlubší) vzdělání, což bude zase podmínkou pro získání pracovního místa.

Prodlužování všeobecného vzdělávání s žádoucími cíli je tedy spíše důsledkem než příčinou snah po ekonomickém vzestupu společnosti. Z tohoto hlediska lze jen vítat koncepční snahu po rozšíření možností všeobecného vzdělávání mladých lidí na středních školách, když už nejdeme cestou prodlužování všeobecně orientovaného povinného vzdělávání. Z hlediska dlouhodobé vize se tento nutný krok bohatě vyplatí, z hlediska krátkodobého vidění způsobuje odpor, protože nutí měnit zažité (a třeba setrvačností ještě fungující) vzdělávací nabídky a struktury. Školy, které využijí možnosti „kurikulární“ reformy, mají šanci přežít ve společnosti a být akceptovatelné. V opačném případě budou nejen zájmem lidí, ale i orientací pracovního trhu odsouzeny k postupnému zániku.

Základním morálním problémem společnosti založené na vědění musí být odpovědnost vysoce vzdělaných lidí za její rozvoj. Je nutné si uvědomit, že stále z minulosti přežívá stav, kdy lidé disponující potřebnými a žádoucími vědomostmi a morálními postoji nezastávají mocensky vlivná postavení, ale jsou utlumováni nebo podporováni podle ideologických představ vlivných členů politických stran, u nichž je často vzdělání prioritně nahrazováno poslušností, podřízeností a arogantní nevědomostí.

Stále najdeme příklady přežívající z minulosti, kdy vědění bylo útěchou chudých a občasným potěšením bohatých, kteří ale s věděním nespojovali moc. Školy dlouhodobě připravovaly člověka s vědomostmi na roli služebníka skutečně vládnoucím a mocným.

Ve vyspělých ekonomikách už lze pozorovat rázný obrat charakterizovaný tím, že velmi vlivné a rozhodující posty zastávají právě nejvzdělanější lidé a tvůrci politiky jsou nuceni výsledky vědy využívat. Ve společnosti vědění by měli být vzdělaní lidé skutečnými kapitalisty, protože vytvářejí a poskytují základní surovinu, totiž informace a vědomosti.

Americký vědec P. F. Drucker napsal již koncem 80. let minulého století: „Společnost, ve které jsou učitelé na základních školách, středních školách nebo univerzitách stále ještě špatně placení, můžeme dnes nazývat společností z hlediska vzdělání zaostalou. Taková společnost trpí únikem mozků nebo existencí technologické propasti.“ (R. F. Drucker: Management, budoucnost začíná dnes. Praha, Management Press 1992, s. 31).

Pro vzdělané lidi, tedy lidi, kteří jsou připraveni na příležitosti, které musí přijít, zase platí, že jejich největším nepřítelem je nezodpovědnost, protože uplatňování rozhodovací moci je především o zodpovědnosti a vysokém morálním kreditu, jež u řady politiků stále se držících u moci jen obtížně hledáme. Rozsah zodpovědnosti je potom dán mírou vlastní autonomie.

Jak vzdělaní lidé uchopí tyto příležitosti, na tom bude záviset i budoucí využití vědomostí. Zatím lze jmenovat řadu případů, kdy se vzdělávací sektor zbavil a stále zbavuje tvořivých a vysoce motivovaných lidí jako nepříjemného hmyzu, který blokuje u řady vlivných lidí možnost prosazování gründerského ekonomického myšlení, postaveného na rychlém a krátkozrakém zbohatnutí, třeba na úkor budoucnosti vlastních dětí.

Pokud budeme i u nás rozvíjet vzdělávací politiku na bázi ekonomiky vzdělávání, postavenou na výrazné podpoře jedinců, kteří svým umem a vizí prakticky mění zažité a dnes již neefektivní postupy a kterou uzná většina politicky a ideologicky vlivných mocenských skupin jako životní nutnost a příležitost i pro svoji realizaci a nikoliv jen jako  „nějaké“ snahy jednoho vládního rezortu, máme šanci udržet se v konkurenci rozvinutých zemí na velmi čestném místě. V opačném případě nás čeká neodvratitelný pád mezi poloslepé a hluché. Kdo potom  převezme za takový stav odpovědnost?