Ve čtvrtek 10. června 2004 proběhl na Mendelce v Karviné-Hranicích již čtvrtý projekt „Napříč školou“, při kterém žáci tentokrát 16 tříd 1.-9. ročníku pracovali ve 22 skupinách (učebnách). V nich se namíchaní (různě staří a nadaní) žáci učili především vzájemné komunikaci, toleranci, spolupráci... Den před volbami do Evropského parlamentu byly prostředkem k vzájemnému poznávání a učení země Evropské unie.

„Nejvíce se mi líbilo...

Jak se psalo, výroba vlajek, jak jsem dělal dres, jak jsem dělala beránky, modelování plastelínové ryby, jak paní učitelka rozdala obrázky, jak se zpívalo, kreslilo, jak jsme na začátku hráli s míčem, hokejisti z plastelíny, jak jsem dělala nástěnku, jak jsme chystali tanec flamengo, různé výrobky v tělocvičně...,“ pročítám odpovědi našich prvňáčků po projektu...

Už počtvrté celoškolní výstupní anketa po projektovém dni „napříč školou“ ukázala, že děti byly spokojené. Celkově hodnotící odpověď „Nelíbilo se mi to, raději se učím normálně ve třídě“ zvolila 4% žáků! Hm, tak s touhle úspěšností školy může soupeřit leda tak den prázdninový... Ale zpět k odpovědím dětí na otevřenou anketní otázku, co konkrétně se jim nejvíce na projektu líbilo.

Druhákům se líbilo „že mohli kreslit vlajky, dělat loďky, příprava čápa, hodná paní učitelka, že jsme se nemuseli učit...“ Tak vida, už druháci! Odpovědi „Líbilo se mi, že jsme se neučili.“ se většinou vyskytují až u starších dětí. Při rychlém listování anketními odpověďmi všech účastníků projektu snadno zjišťuji, že stejnou odpověď „neučili jsme se“ lze najít také u třeťáků, čtvrťáků... Prostě ve všech třídách se někdo podobně odpovídající nachází. A čím starší děti jsou, tím takto odpovídají častěji. V devítce bývá těchto odpovědí klidně i polovina. Hm, tak to je průser! Jak to jenom vysvětlím odpůrcům takových „projektů“, nebo třeba řediteli, inspektorům, ministryni školství?! A co teprve vlastnímu svědomí? (Tomu jsem především zodpovědný!) No, třeba mi pomohou další anketní odpovědi...

„Že jsme se skamarádili s jinými dětmi a měli jsme možnost se podívat do jiných tříd...“ pokračují v odpovědích druháci a třeťáci přidávají „jak jsme pracovali ve skupinkách...“ A čtvrťákům se kromě „výroby hradu, pečení koláčů, modelování dostihů z plastelíny“ líbilo, „že jsme spolupracovali se staršími i mladšími, neodstrkovali mě od práce - ale naopak nechávali mě dělat hodně věcí, že jsme byli pomíchání a poznávali nové země, že jsme se mohli lépe poznat a mohli spolupracovat“ nebo „jak jsem byla ministr a fotili jsme se...“ Páťákům se líbilo „hádání jídel, že jsme se něco přiučili, výroba ovečky...“, ale také „že jsem se dozvěděla něco nového a našla si nové kámoše...“ Šesťáky potěšilo, „že jsme byli s někým jiným než svou třídou, že jsme si mohli pomáhat ve skupině a paní učitelka byla na nás hodná, seznámení s novými lidmi, že jsem si vylosovala Dánsko, nové informace o Lotyšsku, že jsme se neučili a dozvěděli se něco nového...“ Sedmákům se - samozřejmě mimo to, „že se neučili“ -  líbila „volnost a sranda, spolupráce ve skupinách různě starých žáků z jiných tříd, dobrá paní učitelka, důkladné poznání jednoho státu, vymýšlení a příprava plakátu, kreslení a psaní o státu EU, jak všichni pracovali společně a byli kamarádští, že jsme byli v učebně angličtiny, že děcka od 1. do 9. třídy spolupracovala, Rexovy housky, jak jsme se starali o prvňáčky a mladší děti, novinky o zemích EU, stavba athénského chrámu... Osmáci a deváťáci oceňovali „že jsem nemusela sedět jen u lavice, výrobu různých věcí, že jsem byla asistentka učitelky, příprava vizitky a plakátu cestovky, že jsme se seznámili s žáky jiných tříd, společnost ve skupině, poznání a získání vědomostí o zemích EU, že se pracovalo v jiném kolektivu, že dokázali pracovat malí a velcí dohromady a společně něco vytvořili, dobrý kolektiv a vzájemná spolupráce ...“ A samozřejmě i oni nezapomněli mnohokrát uvést „že jsme se neučili“.

To jsem z toho blázen!? Tak učili se žáci, nebo ne? Pracovali, nebo odpočívali? Bavilo je to, nebo se nudili? Hm, kdybych se uměl rozčtvrtit, měl bych teď přesnější informace. Sám jsem si užíval práce mezi šestnácti malými „Litevci“ (jako správný organizátor jsem si nechal stát, o který nikdo z kolegů nestál...). Ale počkat! Po škole se tentokrát v době projektu pohybovaly 4 výzvědné skupinky učitelů z Č. Těšína, Kostelce u Holešova, Přerova a ze slovenského Martina. A čeho si všimli? Prý na škole během dopoledne spatřili jen jednoho žáka, kterého to evidentně nebavilo a odmítal pracovat. No, ale věřte hostům, kteří by třeba také nemuseli dostat oběd, že:)

Pojďme se raději vrátit k průběhu celého dne...

Dopolední dění (po rozlosování žáků ve svých kmenových učebnách) od 8.15 do 12.30 v jednotlivých skupinách (zemích) bylo stejné a přitom úplně jiné. Stejné v tom, že se cizí žáci nejprve seznamovali, vybírali si své „ministry zahraničí“, společně komunikovali, dohadovali se, organizovali, spolupracovali, pomáhali si... Jiné pak v tom, jaké konkrétní cesty učení nacházeli a používali a v jakém pořadí dohodnuté úkoly plnili. Oficiálně směřovalo veškeré dění ve skupinách k naplnění „Úmluvy ministrů zahraničních věcí“. Delegovaní zástupci všech 22 zúčastněných států totiž podepsali ve sborovně na svém ranním „summitu“ (v 8.45) úmluvu, že společnými silami na závěr dne (od 12.30) v tělocvičně školy připraví „veletrh zemí EU“. Základem stánků jednotlivých zemí měly dle úmluvy být vždy jeden velký reklamní plakát (flip) vymyšlené cestovní kanceláře zvoucí do jejich země a dále cokoliv, co by dokázalo danou zemi více přiblížit. Ministři se v úmluvě také zavázali, že si každý žák z tohoto dne odnese do svých kmenových tříd jednoduchou vizitku své země. Cílem organizátorů totiž bylo, aby se tyto vizitky staly součástí výzdoby kmenových učeben a žáci se s jejich pomocí mohli vzájemně učit i v následujících dnech či týdnech.

A jak vše vyvrcholilo? Na „viditelné výsledky“ projektu se odpoledne přišli do školní tělocvičny podívat rodiče. Z jimi vyplněné ankety vyplynulo, že nejvíce z nich by se s žákovskými cestovkami vydalo do Maďarska či Švédska. No bodejť! Když jim děti u těchto stánků „chytře vnucovaly“ voňavé maďarské klobásky a ke švédskému stolu je zvala dokonce pravá Pipi...  Ale lákavě byly dětmi prezentovány (a rodiče oceňovali!) všechny země! A jak rodiče odpovídali na otázku „Co si myslíte o takovém „projektovém učení“? Například, že „inovativní učení určitě přitáhne žáky více, než pouhé učivo v knihách“, že to bylo „velmi zábavné, poučné a vtipné seznámení s ostatními zeměmi, což žáky více baví“, že „je fajn, že škola pořádá akce takového charakteru“ nebo „že to bylo super a škola by měla pořádat více takových akcí“. V anketě se také objevilo: „Oceňuji především vedení školy a učitelský sbor v těchto snahách. Tvůrčí způsob učení a myšlení dětí bude potřebný...“ Někteří z návštěvníků přiznali, že si dokonce odnesli i „docela fajn typ na dovolenou“. Rodiče rovněž velmi oceňovali, když žáci své stánky nejen hlídali, ale dokázali o svých zemích také poutavě pohovořit. Líbily se španělské tanečnice či chytré prezentátorky Kypru: „Líbily se mi děti z Kypru - jejich znalosti a aktivita, určitě bych si u nich koupil zájezd,“ napsal jeden z rodičů.

A výstavu si následující dopoledne v klidu společně procházeli se svými dětmi třídní učitelé 1. stupně. A každou zemi představovali svým spolužákům skuteční odborníci. „Tak kdopak z vás byl včera v Belgii? Co zajímavého ses tam dozvěděl?...“ předávali vyučující slovo u jednotlivých stánků dětem... A po návratu do třídy probíhaly písemné i slovní reflexe prožitého. A i starší žáci se následující den mohli do zemí EU vydat ještě jednou. Pobíhali mezi stánky veletrhu a „lovili odpovědi“ na 30 připravených otázek. Předchozí odpoledne je při pozorné prohlídce výstavy připravily „slovenské eurokomisařky“ Slávka a Janka (i hosté si u nás holt musejí svoje odpracovat:).

„Tak počkat, počkat!“ slyším správné „hledače“, „přece se všechno nemohlo povést, kde byly slabiny či nedostatky projektu? A zeptali jste se dětí také na to, co se jim nelíbilo?“

Problémy?

Samozřejmě. Ty nastávají přece každý den, tak proč ne zrovna při netradičním školním dnu? Nejlepší je jim předcházet... Tak třeba: Jak děti ráno rychle do skupin rozlosovat? No, stačí předem centrálně připravit lístečky s číslem skupiny, vedoucím učitelem a učebnou, kde sídlí... Trefí do neznámých učeben nejmenší sami? Třídní učitelky třetí a první třídy se dohodly, že po losu ti větší chytnou prcky za ruku a půjdou svou skupinu „hledat“ společně... „A proč losovat, nemohly by si děti vybrat zemi samy?“ navrhla třídní docela tolerantní a přátelské 5.B. No jasně, proč ne? Poslední hodinu den před projektem to skutečně tito páťáci zvládli dohodou a nikdo nebrečel... Také s „problémovými žáky“ se rozhodně vyplatí dohodnout předem, kdo kterému „blízkému učiteli“ ve skupině pomůže... A vůbec, nemohl by si každý učitel vzít už dopředu (mimo los) nějakého pomocníka? Supr nápad! Už měsíc předem je dobré mít někoho z dětí (lépe dva) k ruce a připravovat „projektový den“ s ním... A jak se mají děti ve skupinách oslovovat, když se neznají? Hm, tak ať každý vedoucí skupiny dostane pro děti předem lepící štítky... A co když někdo z dětí zaspí nebo přijde od lékaře až během dne? No tak ať vyhledá třídního, ten si ho zřejmě nechá u sebe... A co když někteří z vyučujících onemocní, kdo je nahradí? Nikdo. Předem se na vedení skupiny připravují všichni vyučující. Absence kohokoliv z nich znamená jen méně skupin na škole a v nich „větší počet“ dětí. Například místo 17 dětí 18, ale ve skutečnosti spíše ještě méně, protože i žáci bývají nemocní... „A co když chci, aby všechny děti v mé skupině měly s sebou temperové barvy a korálky?“ No, dětem se 2 dny předem (písemně na dveře) oznamuje, že proběhne netradiční den, kde budou pracovat v namíchaných skupinách a mají si přinést psací a kreslící prostředky, nůžky a lepidlo. Takže pokud chci nějaké „speciální korálky“, musím si je pro svou skupinu zajistit předem sám (nákup za 100 Kč se u nás proplácí z prostředků SRPŠ)... A jak do projektu vtáhnout i rodiče? Zájemci mohou samozřejmě přijít pomáhat už dopoledne, ale dobré také je, dostat co nejvíce rodičů do školy aspoň na „prohlídku výstupů“ z projektu. Nám se osvědčilo spojit dobu konání projektu s termínem konání „odpoledne otevřených dveří“. A co nejvíce dětí je samozřejmě potřeba zapojit do prezentace svých výstupů přímo pro rodiče... A hostům se dá nabídnout třeba i občerstvení a klidně i možnost spolurozhodovat o nejzajímavějších prezentacích...

A co se dětem na projektu nelíbilo?

Co viděly jako největší problém? Samozřejmě, že i na to se dětí po projektu v anonymní anketě ptáváme. Zalistujme tedy společně ještě jednou žákovskými odpověďmi, tentokrát na otázku „Co byl podle tvého názoru největší problém či nedostatek projektu Napříč EU“? Odpovědi lze rozdělit do tří kategorií: Více než polovina odpovědí byla typu „Nic. Vše bylo v pohodě, lehké a super. Nebyl vůbec žádný problém...“ Druhou nejčastější odpovědí bylo, že bylo málo času a projekt měl proto trvat aspoň dva dny a měl by se opakovat častěji. Dále děti uváděly samozřejmě i další  odpovědi:

1. stupeň: Problémem bylo modelování (bylo těžké), že nám ukradli vlajky v tělocvičně, jak jsme stavěli mlýn ze zápalek, že mi padaly nohy ze psa, vlajka Malty, nakreslit obrázek, psaní, jméno pro cestovku, napsat něco o Slovensku, málo knížek, že jsem moc nevěděl o Lotyšsku, vybarvit mapu, nakreslit vlajku, že jsme nevěděli, kdy je hodina a kdy přestávka, že se velcí kluci smáli a z důležitých věcí si dělali srandu, kluci psali po lavici, najít mou třídu, že jsme vybrali za ministra zahraničí druháka - protože neuměl číst, dělat vizitky, měl jsem malou lavici, uklízení, že na konci dne už byla nuda, měli jsme jen jednu přestávku, že jsme se neznali, psát co víme o cizí zemi, starší se vyblbovali, že jsme nemohli být dva ve skupině, spolupráce, nakreslit atomium, nedostatek informací, chtěl jsem mít jinou zemi, že ve třídě mluvili sprostě a nikdo je nenapomenul, teplo ve třídě, že mají spolupracovat prvňáci třeba s osmáky (protože 1. stupeň se s druhým vůbec nebaví), neměla jsem tam kamarády, nebyla puštěná hudba, že jsme se mohli málo setkávat se spolužáky, nevěděla jsem kam jít - ale holky mi poradily, že tam přišlo méně lidí než jsem očekával...

2. stupeň: Chyběl výlet do té země, nebavilo mě seznamování, nevyužitý čas na konci a čekání na klíče od šatny, bylo by dobré mít ve skupině někoho ze třídy, nerozdělená práce ve skupině, že jsme tam z 2. stupně byli jen 4, dlouhý čas pro odpolední návštěvu rodičů, že se domů pouštělo pozdě, vaření „něčeho“, zničili mi novou gumu, výroba koní z novin, malé děti neseděly u svého stolu a dělaly blbosti, že si některé děti dělaly co chtěly a chyběl pořádný dozor, že žáci z nižšího ročníku nemuseli nic dělat, slovenské texty, kreslení, že jsme byli z jiné třídy, dělalo se málo věcí, nezáživnost, fronta v jídelně, děsné vedro ve třídě, po projektu nemám svoji židli ani lavici, že odpoledne přišlo málo lidí, jídlo mělo být ve všech stáncích, odpoledne mohl uvádět nějaký konferenciér a měla být puštěná hudba (nebo rádio u každého stánku), že jsem nebyl ve třídě s Petrou, že se muselo manuálně pracovat, že jsme byli sami bez kámošů, příprava všech věcí, nebavilo mě čekat a dlouho hlídat u stánku naší země, že jsem nebyl tam, kde jsem chtěl, že se někteří flákali a nepracovali, vyučující, nápady se opakovaly, 1. a 2. třída, projekty jsou „na jedno brdo“ - chtělo by to inovaci, nuda v závěru dne, nezajímavé téma EU - určitě jsou lepší, málo materiálu, špatná spolupráce učitelů, zmatek, málo práce...

Ne, nikdy se samozřejmě nelze zcela zavděčit všem. Ani u netradičního projektového dne tomu není jinak a chybičky či nedostatky se vždy vloudí. Ale je dobré o těch podstatných vědět, nebát se o nich mluvit a větším nedostatkům se příště pokoušet vyhnout (předcházet jim).

Jo, a abych nezapomněl, jak to tedy bylo s tím „učením“?

No, neučili jsme se. Vždyť ve škole nezvonilo, nebyla čeština ani matika, do žákovských nepřibývaly známky... A učili jsme se! Fakt! A to dokonce i my dospělí! „Poslyš, sehnala jsem zajímavou knihu o Pobaltí, jsou tam skvělé informace o místních jménech či jídlech a dokonce i pár tamních slovíček a vět, určitě by se i tobě mohla hodit, po víkendu ti ji přinesu,“ oslovila mne „Litevce“ před realizací projektu prvňostupňová kolegyně „Lotyška“... A místo řečí, kdo z žáků nás zase pěkně naštval, vedli jsme i na obědech netradiční rozhovory o tom „... kde si lze pochutnat na hapukapsase, co je potřebné ke hře tavala a čím se zabývala finská firma Nokia před výrobou mobilů...“ Radili jsme se, jak a kdy použít komunitní kruh či metodu volného psaní...  Prioritou však samozřejmě byla spolupráce dětí v heterogenních skupinách! Učily se věci, které se v běžných vyučovacích hodinách nedají naučit (získat) - komunikovat a spolupracovat s různě starými, různě nadanými, různě chytrými a různě pracovitými lidmi. Učili jsme se toleranci jinakosti a pomáhání druhým - tedy naprosto klíčové dovednosti pro skutečný život.

Ano, takový projekt přináší dokonce i „pár zajímavých vedlejších pozitiv“: vylepšuje vztahy mezi žáky, žáky a učiteli, školou a rodiči, podporuje atmosféru sounáležitosti (společné a navazující a vzájemně se doplňující  výstupy...), je to (zřejmě jediný) školní den, do kterého bývají aktivně zapojeni všichni žáci a učitelé i rodiče. Každému dítěti umožňuje projít si fází uvědomování již poznaného, navazujícího vlastního učení (zdokonalování), až po reflexi a aplikaci (využití svých znalostí a dovedností k prezentaci pro ostatní...) a vůbec pozitivně (!) nabourává každodenní školní fádnost a stereotypy (žákům i učitelům!)... Jelikož se projektu účastní všichni kantoři (nejen třídní učitelé), umožňuje učitelům efektivněji a v pohodě (bez křičení a vyhrůžek) pracovat s menším počtem žáků, lépe si osahat kooperativní a jiné efektivní metody učení a samozřejmě také lépe poznat různé žáky školy (včetně těch, které už „známe“ z klasických hodin).

Jsou to ale jenom slova. Stále totiž platí, že stejným slovům přiřazujeme často naprosto odlišné obsahy... Naše praktické zkušenosti s projekty „Napříč školou“ jsou však výrazně pozitivní! Pokud má být prioritou školy skutečně žák, rozvoj jeho životních dovedností, cílem je proces učení (učení učit se), ne jen výsledný produkt učení, pokud klademe důraz na rozvoj emocionální inteligence, pak tyto „nadoborové projekty pro namíchané děti“ jsou jedním z potřebných kamínků v mozaice a budování „dobré školy“.

PAVEL WOJNAR, ZŠ Mendelova, Karviná - Hranice

pavel.wojnar@mendelova.cz, www.mendelova.cz