„Řekla bys mi prosím, kudy se dostanu odtud?“

„Záleží na tom, kam se chceš dostat,“ řekla kočka.

„To je mi jedno kam -,“ řekla Alenka.

„Pak je jedno, kudy půjdeš,“ řekla kočka.

Lewis Carroll, Alenka v kraji divů  (z rozhovoru Alenky s kočkou)

Jak těžké je budovat

Pojďme se na chvilku podívat do minulého století za velkou louži. Ani tam se ne vždy všechno dařilo. Psal se rok 1957 a v bipolárně rozděleném světě studenou válkou zaznamenal Sovětský svaz úspěch s názvem Sputnik I. Sovětský satelit na oběžné dráze však představoval  pro americký vzdělávací systém nečekané trauma. Dosud byl sovětský systém vzdělávání Američany považován za neefektivní. Avšak tento náhlý pokrok techniky, jasně viditelný ze všech koutů světa, vyvolal traumatizující diskusi o kvalitě vzdělávání, které poskytovalo americké školství, především v oblasti přírodních věd. To odpovědělo organizovanou změnou osnov, která trvala téměř patnáct let a byla převážně financována vládou USA. Náklady na její zavedení dosáhly stamiliónů dolarů.

V té době si Američané uvědomili, jak je složité a nákladné budovat systém vzdělávání učitelů: vznikly zcela nové výukové kurzy a bylo potřeba proškolit statisíce učitelů. Mezi nejznámější kurzy patřil Science Curriculum Improvement Project, ale vznikaly i jiné, včetně projektů zabývajících se matematikou. Např. kurzy vytvořené skupinou Biological Sciences Curriculum Study se používají dodnes. Výslednými produkty byly převážně knihy a učebnice, ale vznikaly i např.  filmy či jiné výstupy s odbornou tématikou.

Navzdory skvělému financování většina kurzů pro učitele však nebyla úspěšná a mnohé zcela propadly při pokusech o zavedení do praxe.  Důvodů bylo zajisté více, ale jedním z často citovaných je fakt, který má přímou souvislost s naší dnešní situací: úplně nová filozofie pojetí kurzů (obzvláště v matematice a v přírodních vědách) vyžadovala, aby studenti i učitelé dělali naprosto nové věci, které byly hlavně učitelům zcela cizí – a velmi se odlišovaly od jejich dosavadní přípravy. 

Jak tvrdí mnoho amerických odborníků, další vzdělávání učitelů je i dnes Achillovou patou celého vzdělávacího systému. Mnozí vzhlížejí s nadějí k novým možnostem, které přináší technický pokrok.

Jak lehké je bořit

Problémy daleké Ameriky nám nejsou v tomto ohledu zase tak cizí. Snad díky naší mentalitě nás úspěchy na poli vědy a techniky jiných národů nechávají v bohorovném klidu. Otázku, proč jsme podobných úspěchů nedosáhli u nás doma, si většinou neklademe.

Ale přesto je zde určitá paralela: např. školení počítačové gramotnosti je novodobým příkladem tehdejší akutní nutnosti seznámit se s  „naprosto novou věci“.  Akcelerace všech vědních oborů, které jsme dnes svědky, pak přímo volá po neustálém sebezdokonalování.

Je paradox, že dosavadní systém dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků (DVPP), který se u nás budoval a transformoval dlouhá léta, byl s naprostou lehkostí a navzdory všem ještě nedávno proklamovaným plánům zbořen. Výjimky prominou, ale zřejmě byl jako celek příliš drahý a nedostatečně efektivní – jak jinak si ministerský škrt vysvětlit? Zřejmě byl z pohledu ministerského úředníka nereformovatelný a nedostatečně pružně reagoval na novou filozofii nové doby – jak jinak si vysvětlit absenci jakékoliv snahy o řízenou změnu? Nebo snad ke komunikaci mezi aktéry systému vůbec nedošlo? Dlužno poznamenat, že ani sami učitelé až na výjimky nijak razantněji nevystupovali proti rušení pedagogických center.

Odborníci - to nejcennější

Ať už byl ale systém dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků jakýkoliv, pracovala v něm celá řada skvělých odborníků. Existovaly zde fungující vztahy mezi klienty a poskytovateli (snad někdy až příliš formální a úřednické), fungovala spolupráce s odborníky z  akademické sféry, začala se rozšiřovat a prohlubovat spolupráce se zahraničím. Díky internetu se nové informace rychle dostávaly k těm, kteří je potřebovali. Můžeme si nyní dovolit tyto letité zkušenosti i invenci odborníků promrhat? Máme šanci jim ještě říci, že si jich a jejich práce vážíme? 

A  tak místo přešlapování bychom měli raději co nejrychleji začít stavět: co nejrychleji oslovit ty nejlepší z nejlepších. Je nabíledni, že to nebude ani levné a ani rychlé. Je to však nadmíru potřebné. Vždyť Evropský výbor pro vzdělání - European Council for Education and Training již v květnu roku 2003 stanovil jasnou prioritu: do konce roku 2010 zapojit do celoživotního vzdělávání 12,5 % dospělé populace v zemích EU  ve věkové skupině 25-64 let – viz materiál pod názvem „Benchmarks“ http://europa.eu.int/comm/education/doc/official/keydoc/2003/benchmark.pdf

Osobně bych si přála, aby nový systém vzdělávání pedagogických pracovníků (vznikne-li vůbec) byl moderní a efektivní a zahrnoval v sobě - kromě prezenčních forem vzdělávání - v konkrétní podobě i e-learning, m-learning (mobilní vzdělávání) a blended learning (kombinované vzdělávání)  s cílem, aby vzdělávání bylo skutečně dostupné všem, kteří o něj budou mít zájem.

A kde by měl mít své hlavní sídlo? Domnívám se, že na internetu. Speciálně zřízená doména pro další vzdělávání pedagogických pracovníků, kam by si všichni mohli „kliknout“ pro informace o kurzech. Vzdělávání učitelů prostřednictvím interaktivních počítačových programů s podporou tutora by přispívalo k vyšší kvalitě služeb, které školy prostřednictvím svých učitelů nabízejí žákům a studentům. Ti by pak měli větší šance splňovat stále náročnější podmínky při uplatnění v praxi. Chce to jen přesně vědět, kam jdeme a zda nám na tom všem záleží.

„- jen když se někam dostanu,“ vykládala Alenka.

„To se jistě dostaneš,“ řekla kočka, „jen když půjdeš dost dlouho.“